Močály.

Pamatuješ, jak v severní, pusté krajině,

kde Slunce krvavě nás varovalo

před blízkou nocí, plni tušení,

jsme jeli v povoze kol nehybného močálu;

jak úzkost pojímala Tvoji duši,

a Ty Jsi děsila se z mojí přítomnosti,

neb cítila Jsi slizké mechy v rozkladu!

Jak příliš jsem byl Tobě blízký,

a jak Jsi poručila rychle ujíždět,

ač věděla’s, že nic to platno není?