Mocnář.

„Vysoký a pevný trůn mne nese,

na sta lidí přede mnou se třese,

koruna má démanty se svítí,

nachové mne roucho odívá,

u mne rozkoš veškerého žití.

Se mnou Štěstěna se vodívá:

tíže krmů tabuli mou láme,

sladká hudba sluch mi opijí,

sladký zpěv mne do usnutí klame,

spícího mne krása ovíjí.

Od tisíců jasné moje jmeno

dnem a nocí pěno, velebeno!

Zvěří mou to nízké, prosté plémě,

hluboko pode mnou v prachu země.

To já šťastním – roztrhuji, deru,

pasu dnes a zítra honívám,

jeho poklady a krásy beru

na své stoly – ku svým ozdobám.

Od jeho pak rohů dotírání

na sta věrných psů-sluhův mne brání.“

Žebrák u paláce sloupu stál,

ten se hrdé řeči pousmál.

„Běda! že tak vetchý trůn tě nese,

tolik chudců před tebou se třese!

Korunu ti démantovou strhnou

a do bláta hermelín ti vrhnou!

Až tvá rozkoš mrazem pouvadne

a do bídy Štěstěna tvá padne,

krev ti k poslednímu kvasu hodí,

mečů hluk tě míru pozbaví,

kletba lidí tebe doprovodí

ve studené rámě popravy.

A tvá sláva pod prokletím klesne,

potomek ji více nezahlesne.

Až to nízké, tebou štvané plémě

z utlačení svého povstane

a požárem pomsty ode země

k výši nebes dům tvůj zaplane,

pak tví psové – sluzi se rozlítnou,

berly lidu nad tebou zasvitnou.“