Moda.

Teď, co více zvykem není,

s úctou mluvit o umění,

každý chvástá a se kasá

a kde může, zuby cení.

Tři básníky hračkou strhat,

k potřebě juž patří denní,

a sny věštců padly v kořisť

všetečnému klábosení.

Ať jsi malíř nebo sochař,

takovému ocenění

neujdeš; však nejhůř na tom

básníků je pokolení.

Zde se brousí, škrabe, soudí

v ušlechtilém zápolení,

zoškliví ti rým i rhytmus,

slunce světlo, luny snění.

Jaký lék je proti tomu?

Předně pohár, jenž se pění,

potom z dívčích smavých retů

nekonečné políbení

a pak, co je nejvíc trápí,

nových písní burácení!