MODERNA

Rudé máky, divné draky,

neurčitých barev tóny

mají v mysli, spjaté mraky,

nálad rozpoutati zvony.

Dlouhé ženy žlutovlasé,

leknínů se chytající,

jako stíny v matném jase

v jezeře se míhající.

Zeleň výská, oranž svítí,

strom jak hlávka zelí kývá,

duše prázdno a chlad cítí,

posluchač i divák – zívá.

Jim vesmír je – malířská paleta,

co barev a citů je na ní!

Však obrazu – hádanka prokletá! –

se směs ta půvabná brání.

Jest o sobě každý ten barevný tón,

rád věřím, čarovnou bájí,

však spojit je, přehlédnout – marný shon!

V směs, v tříšť se rozplývají.

Tak díváš se dlouho, dlouho tak čteš,

až prchá sluch ti a oči,

a vcelku smyslu v tom nenajdeš

a nuda ze zálohy skočí.

A prázdno zívne – jdeš poklidně dál,

jde vůle, snaha je vratká,

jen rozdíl cítíš a ten tě sklál:

zde tvůrce není – jen látka.