MODERNÍ BALLADA.

Kdys mladý rybák k moři na lov šel –

vrž hodil – (právě jak v té pohádce...)

však shledal prázdnou ji; tu k sobě děl:

„Dnes neslouží mi štěstí! – Na krátce

jsem tady dnes: vrž hodím do třetice!“ –

a vyňal dýmku z kapsy kabátce.

Pak zakřesnul, a nafouknul si líce,

mohutné dýmy pouštěl ze svých plic...

vrž zase vytáh’: bahno a nic více!

Jsa zklamán – nedoufaje v štěstí víc

již posledně vrž v černé moře noří...

pak táhne – táhne... cítí tíži sic

a namáhá se, až mu tváře hoří –

vrž celou z vody táhne zvolna ven

a zří, že mořská panna ven se noří...

Tu tíži složil na břeh dobrák ten,

a hledí na to krásné, ladné tělo

a mne si oči, zda to není sen!

Jí po těle se plno šupin skvělo

prý ze zlata a drahých kamení...

(snad tenkrát tak se vůbec chodit smělo!)

On stál tu nad ní jako v zmámení –

pak na kolena sklesl před ní v prachu

a jal se takto hovořiti s ní:

„Zda anděl jsi, či tvor, mi pověz, brachu,

a rci též, chceš-li mojí žínkou být –

jen člověk-li jsi, o nic nemám strachu

a můžeš ihned se mnou domů jít.“

Tu ona vznesla k němu svoje oči:

„„Ty’s v sít mne chytil, chci též s tebou žít.““

S ním radostí se celá země točí...!

Vrž složil, ženu do náručí vzal

a hbitě s bříměm na cestu vykročí. –

Tak plynul čas jak moře dál a dál –

a mořská panna ženou mu se stala...

on s ní jen laskal se, jak s děckem hrál. –

– Však za nedlouho změna s ní se dála:

již nestačil jí prostý, režný šat,

již chtěla dům... a na hostiny zvala...

Že první přání, musilo se stát. –

A rybák dřel se stále v potu tváři,

jen mohl-li své žínce všecko dát,

jen viděl-li, že tváře její září,

tu splnil každé její přání hned.

Však po čase v ní opět něco vaří:

tu přišla k němu, sladce jako med,

že saisona prý zimní hnedle bude –

přijde prý vítr, přijde sníh a led.

„„Nemohu přece v stejném chodit všude,

to uznáš““ – řekla, hladíc jeho líc –

„„však na kožich a čapku ještě zbude!““

On ptá se naivně: „A už nechceš víc?

Snad myslíš, ženo, že jsem boháč velký?!

však v skutečnosti nemám věru nic.“ –

Leč na to byl mu rozum příliš mělký,

že ženy znají užít jinou zbraň,

a z té muž každý strach má jistě velký.

l ona této použila naň:

začala s pláčem, křečmi, omdléváním...

pak zuřila, jak rozlícená saň. – –

I vyšel rybák se úsvitem ranním

a v městě na svůj dům si vypůjčil –

vše nakoupil, co bylo jejím přáním,

a pospíchal, by už jen doma byl. –

Tu vzhlédla zase k němu, plna lásky,

a lísala se k němu ze všech sil.

On líbal její zlatoplavé vlásky

a zase šťasten na chvíli byl – bloud! – –

Po čase však zas nový vrtoch krásky...

On nevzdoroval! vůlí nemoh’ hnout!

jí všecko opatřil, co si jen přála – –

tím okovy na sebe začal kout!

A ona vyzývavě se mu smála – – –

už jiné zase věci chtěla mít...

i milovníky do domu si zvala...

však neptala se, zda-li to smí být –

A ubožák, ten v zamyšlení seděl –

(již šediny mu začly hlavu krýt)

a vzpomínal si, a do dálky hleděl

a bručel si: „Jak vysvětlit si mám?

přec ženu do sítě jsem chyt’“ – (to věděl!)

„však bohužel, že teď jsem lapen sám!!“