Moderní Betlém.

Zrodil se Kristus, veliký a mocný,

v moderním kdesi, novém Betlémě,

a dřív, než pohnul trůny králů, prodlel

na pouštích, které rostou v člověku...

Ty pouště dlouhé, zprahlé lidských duší,

z čel pustých davů které zívají,

ty pouště ať již hlupců bez myšlénky,

neb těch, jež v prázdno svedla myšlénka...

Ty pouště, kde jsou písky omrzení,

kde energie lepší vymřely,

ve hlavách jak ovoce nakažených,

pozdními kulturami zemdlených.

Ty sladké pouště hodovníků, v klidu

nad plným stolem kdož se křižují,

i smutné pouště otrhaných sběří,

hlad po nichž kráčí s karavanou vražd.

Pijáků pouště, kde v rozvátých stínech

chimery lezou v parách zelených

a v blátivých a rozmrazených říjnech

strhané listí padá s duše jich,...

šílenců pouště, groteskní kde tvary

a zalidnění světů neznámých,

boháčů pouště, pyramidy zlata

kde poslušní svážejí otroci...

Radostné pouště i ty černé pouště,

ty černé zoufalých a hladových,

radostné těch, kdož přišli pokupovat

vše, kněze, krále, vrahy, nevěstky,...

ty všecky pouště v tkáně mozku vryté

on procházel a všude četl v nich:

Já přišel vítězit! Já resignovat!

Já genij! Dědičný já král!... Já vrah! –

Když vyvésti chtěl z hrozných pouští všecky:

ti bídní kráčeli mu po stopách,

jich zapomenutý, uhnilý prapor

se pohnul na planinách nových snů...

Jen ti, v svých pouštích radostných a blbých

u plných stolů, při pobožnostech,

v hereditárních, staroslavných zvycích,

ti nehnuli se. A ti zůstali...