MODERNÍ IDYLKA JARNÍ.

Tak vyšli jsme si příliš časně,

má drahá, do přírody ven,

ty zažít první sloky básně,

jež zpívá první jarní den.

Je pravda, všecko svěží bylo,

ta sněžná pole, plna ryh,

vzduch, v němž se víno rozperlilo,

i mladá zeleň na větvích.

A paprsků kol celé řeky,

a tajný ševel ze všech stran,

že řek’ bys, cítí máje vděky

i stádo havranů a vran.

Tou idylkou my ve nadšení

jsme brouzdali se samotní

a plní lásky, touhy, snění,

vše uznat, chválit ochotní.

Však ach, v zahradní restauraci

tam nečekali na hosti

a hladem, věř, se humor ztrácí

i poetické radosti.

Kam sednout? Židle byly ještě

srovnány v stohu uprostřed

a prška dubnového deště

nás brzy hnala k městu zpět.

A parník ujel! – V těžké boje

ve větru, dešti, sper to ďas,

mi těchou byly nožky tvoje,

jak sukničku svou zvedalas!