Moderní. (Improvisace.)

Bezkrevná chorá společnost

nás v mukách porodila;

vztek choval nás, kojila zlost

a v žluči je naše síla.

Svou roditelku vlečeme,

kol rukou její kštici,

a rozhořčeni bijeme

ji v nalíčenou líci.

A pochybnostmi zmítáni,

kam vstavit nemáme nohu,

však ženeme jak Titáni

na Olymp starých bohů.

Za sebou mosty spáleny,

otcovská v troskách chata,

do očí dým štípe, plameny –

a noha dále chvátá.

Třpytivých veršů sladkota

je hozena kams v hloubi,

chcem slyšet hymnu života,

kde oheň s krví se snoubí.

Po salvách potlesku, vavřínech,

netouží naše nitro –

svým hodným dětem je, světe, nech –

my čekáme jitro, jitro!

A klesnem-li, než rozletí

se obzorem světlé ty střely –

náš let bude hlásat paměti,

že chtěli jsme k němu a spěli.