MODERNÍ PARNAS.

Půl chrám, půl palác

divného slohu,

pln drobných ozdob,

sloupků a sošek,

arkád a vížek

na vyvýšeném

pyšní se místě.

A nad portálem

stkvěje se nápis

z ryzího zlata:

„Mus vyvolencům,

elitě ducha

a eleganci

možno sem vstoupit.“

V ústraní stojím

a pozoruji,

kdo všechno přijde,

kdo bude vpouštěn

a nevyslyšen,

a zahanben kdo

musí jít zpátky.

Ekvipáž jede

nádherná, krásná,

táhnou ji bruny

ohnivé, mladé

jak okřídlenci,

u brány stanou –

na dlažbě zvoní

podkůvky jasně

z ryzího stříbra.

V livreji sluha

otvírá dvířka,

a vystupuje

spanilý jinoch,

postavy útlé,

dlouhý vlas splývá

mu na ramena.

Bělostný límec,

černý frak, botky

a rukavičky,

vše bez úhony –

i parfum cítit,

jak by teď vyšel

z modního skladu.

Svižně a lehce

jak z gutaperče

přistoupí k bráně,

obnaží hlavu,

zaťuká prstem:

„Pusťte mne, prosím,

jsem Jarmil Pěnka.

Vydal jsem knihu

prvotin svojich,

ve skvostné vazbě

s ořízkou zlatou

u první firmy

v královské Praze –

předmluvu napsal

slavný náš básník,

drahý můj přítel.

Vizte!“ a vznáší

exemplář knihy

vázaný vkusně

v sametu rudém

se zlatou lyrou,

slov důkaz pádný.

Bránka hned vrzne.

Pán elegantní

a uhlazený

úsměvem vlídným

jinocha vítá,

na čelo líbá,

v náruči tiskne

mladého mistra.

Pak odvádí jej

do zlaté síně,

rovného k rovným,

kde vavřín kvete,

odkud se valí

kadidla oblak,

vůně a chvály.

Fanfáry zavzní,

hymnické zpěvy –

v tom brána třeskne,

neslyšet více,

jen nezřetelný

jakýsi hlahol,

jak by les šuměl.

Jsem na rozpacích,

odvážit-li se

přistoupit blíže

a zaklepati:

tak rád bych věděl,

jak se to žije,

jak se to dýchá

v takové slávě,

v oblacích dýmu,

v oblacích vůně

a mezi mistry

mistrovanými.

Však strach mnou třese:

oděv mám starý,

z mody už vyšlý,

nenovou obuv –

(nedbá se na to

tak na venkově)

no, zkusím štěstí.

Bázlivě klepám –

dlouho však nikdo

mi neotvírá:

jistě tam myslí,

že pro almužnu

přichází žebrák –

V tom otevře se.

„Visitku máte?“

„Pro Boha, nemám –

a je to nutné?“

„Žádá to slušnost.“

„Vždyť nemám peněz

na potřebnější,“

namítám tiše.

„Nuž, rcete jméno!“

úsečně zazní,

jako když ocel

do srdce vjede –

„Kalusův Josef.“

„Líto mi, neznám.“

Zahanben mlčím.

„A co jste napsal?“

„Valašské písně.“

„Kdo pak je tiskl?“

„Šašek a Frgal

V Meziříčí Velkém.“

„Venkovské hnízdo

kdes na Moravě?“

Kývám, že ano.

„Nesete výtisk?“

Z poboční kapsy

třesoucí rukou

vytahnu sešit

v obálce šedé,

tušímť: že obal

zde rozhoduje.

Dostačil pohled

a kniha se mi

s poznámkou vrací:

„Venkovsky prosté,

tisk, papír, všecko. –

Rcete, kdo z mistrů

našich vám vzorem?“

„Vzorem mi krása

a nehledanost,

národní písně.“

„Ach, to jste chudák:

kdo za vás potom

ve veřejnosti

lámat má kopí?“

„Nikdy bych nechtěl,

by mne kdo z přízně

vynášel, chválil,

co se tkne vnějšku,

vždy jsem si pravil,

obsah ať mluví,

pouzdro že vždycky

zůstane pouzdrem,

byť bylo zlaté.“ –

„Ó mýlíte se:

obsahu onoť

teprve pravé

dodává ceny,

jak perle skvostné

obruba zlatá.“ –

„Ach, nevěděl jsem.“ –

A ostýchavě

pohlednu ve tvář

moudrému pánu,

nežertuje-li:

vážně se dívá

na moje perka

s příštipky dvěma.

Zastyděl jsem se...

On lakýrky má,

z atlasu vestu,

frak z brusu nový,

moderní účes.

„Co studoval jste?“

zvolna se táže.

„K řemeslu šel jsem

z národní školy –“

„Tak?“ svraští čelo,

pak jako kníže

z vysoka ptá se:

„Čím živíte se?“ –

„Tkalcovstvím, pane.“

„A myslíte si,

že psáti knihy

a dobýt slávy

je též tak snadno

jak člunkem házet?“

„Ach, křivdíte mi –“

nesměle pravím

a lítosť dravá

stáhla mi srdce.

Byl bych snad plakal –

V čas ještě spatřím,

že celý Parnas

ve dveřích stojí,

úsměšek na rtech

šuškaje cosi

dívá se na mne.

I měl jsem pocit,

jakobych z trestu

ulicí běhal

do naha svlečen

a po mých zádech

svištěly důtky,

pruty a biče.

Z vnitra se draly

tlumené smíchy

se stuchlou vůní,

jak by tam kdosi

františky pálil –

pomalu brána

pak zavřela se.

Hned vytušil jsem,

že mně už více

se neotevře –

že vstupu nikdy

se nedoprosí

a nedotluče

venkovský poet. –