MODERNÍ POSUDKY.

Buď pozdravena, kněžko umění!

V Tvůj vcházím chrám se zasvětit,

a v obět skládám srdce své i duši.

Mne přijmi, prosícího, pod svůj kryt –

ve šlépějích Své vůle nech mne jít! –

Já prosím úpěnlivě s celou duší. –

Jak pěknou řečí prosit znáš

a hlas Tvůj zvučný. – Rci mi tedy,

zda pamět svou tak dobrou máš,

že řekl’s vše bez napovědy?! –

Já nechápu zbla z řeči, odpusť, Tvojí!

Co řekl jsem, to z hloubi duše plyne...

má žhavá touha dřív se neukojí,

a k divadla se prknům mocně vine.

Ó vyslyš mne! Jsi student snad,

jenž, zahálčivý, neučit se chtěl,

a propadnuv, byl bázní jat,

a před trestem se chvěl:

„Kam teď“ – přemítal’s asi –

„teď domů nesmím z hanby, studu –!

Na řemeslo jít? – Tam jsou špatné časy

a práce moc! – – Již vím, čím budu:

Ó! Hercem! Tam je život snadný

a práce málo!!“ Řekla pravdu jsem?

Nu, odpověz – – Tvé řeči ráz tak chladný

mne neodstraší. – Líbat budu zem,

jež šlépěje Tvé nosí svaté...

Až seznáš srdce mé, tak touhou jaté

po svatém Tvém, o Muso, umění,

to ihned úsudek Tvůj pozmění.

Chci prospět vlasti, tříbit srdce lidu...

být těšitelem – tišit hlad a bídu;

ve srdci svaté touhy idealy –

v před kráčet k vytčenému cíli. –

Byť v cestě mně i hory stály,

já cítím porazit je dosti síly...

jen neodvrhuj mne! Zas slova...

a pouhá slova, jež sladce plynou tak.

Však kde je čin? jej srdce chová,

a sice tak hluboko, že jej nezří zrak!

Což nevěříš mým slovům? Ni za mák!

Těch slibů slyšela jsem tolik již,

a všechny stejně sladce zní...

však žádný skutku není blíž.

Jdi cestou dál! – To nemožno! Duch sní

a touží jen po vyplnění tužeb. –

Svou duši čistou, srdce vřelé

ti podávám. – Mne přijmi do svých služeb

a zasvětím Ti žití celé.

Mám soustrast s tebou! – Času dost,

by’s prchnul v dál. Toť nemožnost!

Ta dráha, kterou sobě nyní volíš sám,

ta není seta růžemi, – leč trním jen,

a mníš-li, pohodlná je – toť klam. –

Sta strastí, svízelů – Byť každý den

mne Osud nepříznivou stihal ranou,

přec silen jsem, a s hrdým čelem

se rváti budu s nepřítelem.

Tvá síla ochromí – jen žerty stranou!

Což zbude ti, až síla tvá se zláme?

Mé idealy! Zdání tvé tě klame!

Tvé idealy, jež jsi’s tvořil v duši,

při prvním strádání se shroutí v prach

a bída, neuznání tak tě zkruší,

že síly nebude na nový vzmach.

A sláva-li tě láká, zvučné jméno jen:

to vzdušná bublina, mně, hochu, věř!

toť víno opojné, jež kouzlí čárný sen.

Však soudným okem, chceš-li, měř:

pak seznáš, sláva že je cetka zlatá –

vrch leskne se... a spod je plná bláta!

To věř! Mně odpusť, k otázce že nové

své rety otvírám. – Proč tolik zasvěcenců máš,

když taký úděl jich?! Ty poctivým se býti zdáš!

Nuž odhalím ti, jací jsou tví snové,

a pomohu ti v hlubin vniknout taj:

Těch málo je, co idealy maj’

ať porouchané! – ač dříve jak tvé plály

a silné byly, jak mramoru skály...

těm zbyly již jen trosky, a nic více.

Je to, jak s komárem, jenž kdesi žil

tak klidně. – Tu zlákal jej plam svíce

a on si křídla popálil!

Ti druzí? To je pěkná cháska!

Ten jeden zahálčivý darmošlap se zasvětil

mým službám proto, že jej sklame kráska –

ten druhý, aby pohodlně žil,

ten proto zas, by pod záštitou mojí

jen svému chtíči holdoval...

ten zloděj je, a onen v dluhách stojí,

ta kuplířkou je, ona nevěstkou je zase...

tu potřísnil zas veřejnosti kal...!

Toť definice!! – Z těch tvých idealů, zdá se,

ti pro můj chrámek nezbylo ni špetky!

Ba, pravdu dím! – Jsou bezcenné již cetky

teď u divadla čest a dobré jméno!

Ach, bohužel! Přec hodlám s duší čistou

si vybojovat svého žití věno.

Já nevzdám se! – Mám vůli pevnou, jistou,

a prosím znovu: Přijmi obět moji!

čest, svaté umění nechť v ochranu mi stojí.

Ač zklamání již zažila jsem, věř mi, mnoho,

přec věřím ti a světím účel tvůj!

přec znovu zase odvážím se toho,

že přijmu tě co kněze ve chrám svůj.

Buď hercem! – Cti své umění a haj svou čest,

probouzej city k dobru, lásku k umění...

toť pravý úděl herce jest.

Nechť vlivy okolí tvou duši nezmění! –

Nedej se svésti opájivým citem slávy

a nezapomeň na života účel pravý. –

Buď hercem! – Po hloží a trní spěj! –

Zde polibek! – A Bůh tě provázej...!