MODERNÍMU PARIOVI.

Z krásných cest to bylo kdysi –

v nitru výkřik plesný, šum;

známých vrchů ladné rysy

zřím se pnouti k nebesům.

Osení se tiše chvělo,

srdce v slastném úsměvu

něhou kol se opíjelo

v blaha sladkém záchvěvu.

Leč v ten soulad krásy, žití

jeden pohled pálí, nítí

bolest, která zahořela,

když jsem zřel pot tvého čela,

muži tam u panských polí,

jenž jsi pohled, který bolí,

ke mně zvedl, děl: Mám hlad!

Z úst tvých slova řinula se,

žalobná v tak děsném hlase,

že v ráz smutek v duši pad’.

Bylo mi, jak měl bych tobě

podati své ruce obě,

zalkat k tobě: Odpuštění!

Za všecky, již vyděděni,

zbaveni jsou světla jasu,

nezří sladké nádhery,

pro něž marně v záři snivé

dívají se vlahé, tklivé

čarokrásné večery...

Co ti z citů velkých zbývá?

Co ti ducha vznět i vzruch,

umění zář, krása snivá,

opojení božských tuch?

Navždy, navždy odcizeno

tělu, které zkrvaveno

pozdě na lože se plíží – –

Koule, která tebe tíží,

neodvalíš – nezapudíš

věčné temno s víček svých!

Což se nikdy neprobudíš,

muži z davu ztracených?

Proč jsi raděj nezved’ divě

pohled, v němž plá zášti blesk,

by tak cítil každý živě,

co nepoví tichý stesk.

Buď ten pohled jako dýka,

buď jak požár, děs i vztek,

čepel ve hruď protivníka,

jak bouř divá myšlenek!

Spíš ten pohled snes’ bych dravý

než ten výraz vyčítavý,

než ten pohled mučeníka,

obžalobu, jež se týká

také mne... prst vztýčený

mně též hrozí – v hruď bol vniká

nad lidskostí lživou vzlyká

bratr tvůj zde zničený.