Modernímu verši.

Tak chtějí tebe z hávu královského svléci,

máš místo bystřinou jen stružkou ulic téci,

máš s hřívy hvězdy střást a perly rosy,

máš bez barvy jen mdlý klas vymetati hluchý,

máš mluvit ústy svázanými, pedant suchý,

neb láteřit jen proletář jak bosý!

Máš zapřít jiskru ducha a svůj původ božský,

máš tlumočiti jen, čím prázdné, mělké mozky,

čím nervy rozervané alkoholem

se třesou v hádkách stran a vysílené v křeči

po dosích morfia, máš o chléb mít jen péči,

máš prázdných hesel býti apoštolem!

A nemáš zpívati, máš mluvit holou prosu,

neb křičeti máš do vřavy a do hlomozu

jak u panoram kejklíř v chumáč dětí;

však nejdřív křídla dolů, ty máš zvykat blátu!

Jen s tebou na dlažbu! Co chceš v červánků zlatu,

mluv pepicky, by mohli rozuměti!

A když tak budeš zdrán, pln kalu, špíny, cárů,

když syrovátku, slivky svého do poháru

si schytáš místo hvězd a květů deště,

když místo slavičích not, místo hlasu hromů,

znít budeš hlasem pil, jež řežou kmeny stromů,

zda stačíš luze, otázka jest ještě?

Neb v světě výdělku jsi brachu přebytečný;

tys přepych, kde má býti každý užitečný,

tys vzlet a rozmach – oni prach a pouta;

tys duší víno ryzí, nektar jsi a mana,

tys žití Evoe! i smrti Hosiana!

a oni logiky hlas ze škol kouta.

Však není pomoci, juž musí vzíti tebe

s duh plnou perutí, jež z prachu míří v nebe,

s orkestrem zvuků v bouři jásajících,

s tím třpytem hvězd, s tím plným slunce jasem,

s tou harfou přírody, jež hromem zní i klasem,

s tou vráskou dumy v myslitele lících.

Neb otlukou-li větve, co pak zbude stromu?

A rozbijí-li okna gotickému dómu

a zdrtí fialy a pyramidy

a kruhy, oblouky, jenž chytají se spolu,

by moh’ se haliti krov v hvězdnou aureolu.

co zbude? – obraz barbarství a bídy;

zdí prostor zející, kam skládat můžeš zboží,

ne kamenná však báseň, jíž bloudí dech boží,

jen ruina, kde sýček v noci vyje.

Tak verši moderní bez hvězd a blesků v čele,

buď politická řeč neb sermon kazatele,

buď všecko – nebudeš však poesie!