Modernímu Zoilovi do památníku.

Ne, mne se netýče ta urážka a hana!

Já snesu políček, mnou nepohne víc rána,

jsem otrlý již dost, ba skoro k lhostejnosti.

Mně jedno, v očích tvých co srdce moje hostí.

Vím, kdybych větší byl než Homer a než Goethe,

v mém láně hluchavka a pýr jen tobě kvete.

Toť přirozeno jest, jsme příliš sobě cizí,

Ty přítomnosti syn, já doby, která mizí,

leč která vrátí se a bude vítězící...

Já, chceš-li, nastavím ti klidně druhou líci,

jen uciť, rány tvé jak chtí ať dále bijí,

mne ve tvář nebiješ, však ve mně poesii...