Modernost.

Ne, my jsme přece dál,

než otec byl a děd,

nechť jiný ideal

nám v hloubi srdce zkvet’.

Děd blouznil jen a snil,

neb v kletbě k nebi štkal,

vždy stále hledal cíl

a cíle se přec bál.

My nevíme též víc,

přec víme však, co chcem,

juž netoužíme nic,

než co můž’ dáti zem.

Ne více vzdorný škleb,

ne zaťatá víc pěst:

V myšlení tvrdá leb,

dlaň k práci náš cíl jest!

Ne hrob a jeho stín,

leč žití, jeho jas,

nám otvírá svůj klín,

nám půjčuje svůj hlas.

Zde upravit si byt,

být šťastný člověk jen!

To rozhřívá náš cit

a to zlatí náš sen.

By šťastnější byl vnuk,

by byla mu zem vším,

by volný srdce tluk

byl jemu blaženstvím!

Vstříc živlům aby šel,

zřel klidně hvězdám v tvář

a v ňadrech vlastních měl

lidskosti božskou zář.

By nezchlad’ v nadšení,

by v bludu nepokles’,

by v skvostech umění

měl těchu svou i ples.

A se vším by šel v boj,

co přetvářka a lež!

Nám svatý čela znoj,

za pravdu svatá řež!

By člověk doma byl,

kde posud byl jen host,

je velký náš cíl

a naše – modernost!