Modla.

Co udělal těm smědým synům pouště

jich dávný bůh, že náhle ranní slunce

z par vystupujíc krvorudé lázně

jen prázdný zřelo podstavec a v písku

dál hlavu, trup a zase dále nohy

již polozaváté? Ví o tom šakal,

jenž před paprsky světla unikaje,

jak světla bůh by honil noc v něm šípy,

zalézá v doupě, naposledy ještě

zpět patře k místu orgie své oční?

Ví o tom orel, který v mraku mizí

jak černý bod? Ví o tom hádě pustin,

jež z trhlin podstavce, kde modla stála,

ven vystrkuje ploskou svoji hlavu

a jazyk dvojklaný, jak zlatý prsten

se svíjí v slunci, štítky lebky blýská?

Kdo o tom ví? Zda sám bůh pokácený,

zda nebe, prostor, čas, jenž zvolna strojí

hrob nebi, zemi, člověku i bohům?

Zda zlá vypukla a neznámá nemoc

ve stádech kočujících synů stepi,

či hádka mezi jedné větve syny

nůž zvedla vraždy k vůli krasavici,

jež k cisternám pro vodu večer chodí

a zvoní zlatým kruhem na kotníku

a blýská zlatým kruhem v každém uchu?

Či byl to pouhý bezvědomý rozmar,

jenž povstal v nich řka: Dost nám dlouho sloužils,

my jiného již potřebujem boha,

ty’s přežil se, tož padni mezi veteš

a vítr zasyp tebe spoustou písku,

zmiz s tváře země jako z našich srdcí?

To neví nikdo. Modla leží v písku,

je rozbita a brzy zasypána

a včera ještě s úctou zřel k ní každý,

s ní sdílel tajné city vlastních ňader,

ji prosil o zdar rodiny a stáda,

o šťastnou cestu, o přispění v boji

ať s šelmami, ať s divým nepřítelem;

k ní patřil s bázní, hrom když duněl v mračnech,

a s plesem, déšť když vlažil zprahlé nivy;

na kolena a na břich před ní padal,

jí líbal podstavec, ba v úctě svaté

syn pouště mnohý po ní šplhal výše,

by dotknout moh’ se nesmrtelných nohou.

Dnes po ní. Leží v písku povalena,

trup jinde, hlava jinde, nohy jinde,

jen podstavec ční, asyl plaché zmije,

tak dlouho, nežli zanesou jej větry

drobounkým pískem... Ale v oku věštce,

jenž visiony pouště jat se zpozdil

za karavanou kdesi v horské sluji,

kde s džiny v půlnoci měl tuhou práci,

ční na podstavci bůh dnes jako jindy.

Přichází věštec, zcuchané má vlasy

a větry bradu rozvátou má, v očích

lesk rajských rozkoší a svaté hrůzy.

On nevidí, že modla v písku leží,

ji okem ducha vidí na podstavci

jak v aureole vítězného slunce,

a ruce rozpíná a na zem padá

a líbá podstavec a bije čelem

do tvrdé země. Radostně pak vstává

a za svými se dál ubírá pouští

a myslí stále, bůh že vztyčen ještě

jej provází svým zrakem, že mu žehná.