Modli se za mne, děvče nevinné!

Modli se za mne, děvče nevinné!

To modlení ti dosud ještě přáno;

tvým srdcem pusté prázdno nepoznáno,

tlumící zachvění i jediné,

kde duše struny vše se rozeznějí,

kde slza, vzdech vše tužby zavine,

co beze slov se modlí nejvroucněji.

Modli se za mne, děvče nevinné!

Mně nedáno víc v nebe vznést se lemy:

tu duši tíží cos jak olovo,

věsíc se každé zbožné na slovo,

že sotva vzlétne zas se kácí k zemi.

Tvá duše ale – v šeru hvězda bílá

a její prosby – lesky bezstinné,

jež hvězda volně v nekonečno sílá.

Modli se za mne, děvče nevinné!

O jindy též měl perutí jsem k letu

a vznášel se až k nebes temeni,

a neb co dítě slouchal v nadšení

těm krásným bájím o krásnějším světu;

a jindy též se pjaly ku modlení

na klínu matky ručky dětinné,

a teď? – ó plakal bych, leč slz mi není.

Modli se za mne, děvče nevinné!

Když lid v zápalu zbožném pokleká

bije se v prsa: „Bůh buď milostivý!“

já vzdorně stojím – ret mi úsměv skřiví,

leč – srdce to jak dýka protéká. –

Jsemť nevěrec – či kdos té věří báji?

V tom od klekátka cos mi pokyne,

to oči tvé se k nebi upírají –

Modli se za mne, děvče nevinné!

A přec to bolno, kdyby zavřená

byl duch jen zář, jež shaslá, navždy zmírá,

a nebyl hvězdný svit, jenž neumírá,

třeba již věky hvězda pohřbena;

a přec to bolno být tak bez shledání.

Či ty snad věříš žití na jiné –

O věř – a tvá nech víra mou též chrání –

leč – modli přec se, děvče nevinné!