MODLICÍ KNÍŽKA MÉ BÁBY.

Když stíny večera se do mé jizby kradou

a na své knihy zřím, jež kolem stojí řadou,

tak často vzpomínám, jak nebožka má bába,

již věkem sklíčená a stářím k smrti slába,

jen jednu, jedinkou, tak drobnou měla knížku,

v níž šeptem říkala si, z ruky činíc stříšku

nad okem slábnoucím, jež divné se nám zdálo,

když věčně ovlhlé se v prázdno zadívalo.

Ta knížka drobounká, to byla její kotva;

my k bábě tiskli se a dýchali jsme sotva,

když nad ní schýlená se v koutku utišila

ta stará její leb, už jako mléko bílá.

A viděli jsme, mír jak zářil z jejích lící –

zář divná, studená, jak měsíc v noci bdící;

a z knížky vanul dech, jenž v podzim táhne s polí,

jímž květy zmírají a hynou jejich stvoly;

a staré rytiny jsme zřeli v udivení,

jak za nás všecky mřel Pán Kristus v utrpení...

Knih spousty shromáždil jsem v tiché svojí celi,

my mnohou intimní jsme spolu chvilku měli,

já často obracel jsem jejich velké listy –

však v srdci ze všeho jen smutné amethysty

své tvoří krystaly a nitro moje zbodly.

Mně ničím bozi jsou a ničím nejsou modly,

má duše v úzkostech se chvěje nad knihami,

jak holubice kdys v den spousty nad vodami...

Dnes, když se pozdní svit chvěl na zlacených hřbetech

děl různých dob a hlav, jsem po desíti letech

sáh’ malé po knížce, že v dlani skoro mizí,

z níž v báby podzimek svit štěstí padal ryzí.

Zde knížka drobných stran, a tisk – pro staré oči.

A listy obracím a čekám, až z nich vkročí

klid v srdce komnatu jak dívka bosou nohou,

dál, dále probírám se mnohou drsnou slohou –

však úsměv útrpný jen budí tyto řádky

v mé duši žíznivé, ni záblesk štěstí krátký...

Ach, to je pohřbeno s mé báby prostým citem,

hrob travou porostlý jest nyní jeho bytem –

a vnuku zůstaly jen stářím zhnědlé listy

a v duši... ostrých hran jen smutné amethysty...