MODLIDBA.

Pane Bože spravedlivý,

shlédni s nebe dolů sem,

Psohlavců rod kde se živí

na území oteckém,

zraky obrať k Chodsku dolů,

k lidu svýmu, k dětem svým,

jak tu v pláči, muce, bolu

týráni jsme pánem zlým!

Což i Ty's už, svatý Bože,

zapomíl snad na svůj lid?

Nevidíš, jak za podnože

chtějí nás tu páni mít?

Či i Tobě vzeli slávu,

nevládneš už světem víc,

že nám necháš proti právu

plvat stále v smutnou líc?

Neslyšíš, jak zle se daří

Bulákom zde na světě?

libovůlí hraběte,

v našich lesích, v našich lánech

chce, by žili otroci,

v širým světě po všech pánech

marně ždáme pomoci.

Po dobrým když marno bulo,

v žilách zkypěl slepý hněv;

v pole se nás tři sta hnulo

za svobodu cedit krev...

Pro vojsko si psali páni,

celej pluk hned v poli stál,

ha nás odvlík' pro povstání

na šibenci, v kriminál.

Tu když pukly všecky páky,

šli sme – ach – až ke králi.

Je však právo pro Buláky?

Není – My sme prohráli...

Ha tak už jen jeden zbývá:

Si to Ty, náš starej Bůh,

jenž se na to s nebe dívá,

budeš i Ty pro nás hluch?

Nebudeš! Ty v těžké době

otrockých nás zbavíš pout,

Psohlavcům, když dou až k Tobě,

nedáš bědně zahynout,

Ty znáš celou jejich muku,

vohledů Tys všechněch prost,

Ó, Ty vztáhneš mocnou ruku

nad pomezní jejich hvozd.

Nuž tak sám nás, Bože, rozsuď,

k Tobě nesem celý spor,

buď nám zmírni trpký osud,

neb nás zhub a vyžeň z hor –

buď nám mocí, buď nám radou,

ochrannou nám baštou buď,

svobodu nám páni kradou,

ha Ty sám je za to suď.

Jak tam sedíš na nebesku,

naše práva zas nám vrať,

utěš smutné ve zlém stesku,

jejich muka jednou zkrať,

obrať k nám své svaté zraky,

za pravdu nám věrným dej:

za chudáky za Buláky

Lomikara potrestej...

Prosba Chodů vyslyšána,

splněno zoč prosili:

humíráčkem jednou z rána

Lomikaru zvonili...

Divné jsou ty Boží cesty:

bul to právě rok a den,

co tám v Plzni na náměstí

Kozina bul popraven.