MODLITBA.

Noc hluboká na svatou českou zem

ukládá věnec nesmrtelných hvězd,

zem rodná spí, klid v drahém srdci svém,

a každý povzdech rosnou perlou jest.

I český lid se v spánek ukládá,

a v rány hrozné tichý smír a klid

a hvězdná záře zvolna upadá,

že netušíš kol tisíc srdcí mřít.

V tom velkého cos chvěje noční tmou

jak cepů dunění a pozdní zvon,

a letí k hvězdám s písní hlubokou,

již šeptá nyní retů milion.

To český sedlák teď se modlí v snech

za rodný kraj, jenž staletí již klet,

ta modlitba jak velký, svatý dech,

jak anděl bílý klesá v hvězdný svět.

Je čistá jako poraněný pták,

kteréhož pláči nikdo neodolá –

a přec ten lid náš, v slzách drahý zrak –

tak staletí již marně k nebi volá! –