MODLITBA DÍKŮ.

Veliký, vznešený Bože, jenž od věků

s tichým úsměvem a tklivou něžností

přihlížíš k celému

nádherně skvělému

světu

jak laskavý pastýř k svým milým

ovečkám bílým,

jak nadšený zahradník k vzácnému, puklému květu;

jenž stejně rozdáváš světlo a stín

tenounké bříze na příkrém srázu,

jedovatému plazu

i šťastnému, rozradostněnému člověku,

jenž potichu vešel do Tvých nádherných síň!

Já, vyrovnán pro vždy s Tvým hrozivě mlčícím tajemnem,

súčtovav konečně s dobrem i zlem,

přijímám vzácné Tvé dary i bolestné tresty,

jak nadšený výletník únavu cesty,

jak střídání noci a dne Tvá poslušná zem.

Já, vyslechnuv klidně, jak sečtělý oktaván

nesmyslůplnou katechetovu důtku,

poslední výčitky domnělých hříchů;

svého svědomí všemocný pán;

já, doplakav poslední slzy bláhových smutků,

lehký jak pták,

modlím se v tichu

upřev do dálek sluncem zalitých planoucí zrak

modlitbu tiché vděčnosti

tak:

Díky za tento život, za vzácné, laskavé pozvání

ve světlý, tajemně zářící hrad

k nadšené prohlídce všech Tvých nádherných děl.

Díky za jeho obloukovitý let,

jímž závratně spěje vždy k jednomu, pevnému cíli

jako Tvou rukou mrštěný šíp.

Díky za tuto kratičkou chvíli,

kdy jsme o Tobě toužebně snili

a s horečnou pílí

měnili pole Tvá pustá v rozkošný sad,

aby náš budoucí rod

mohl si snadněji utrhnout uzrálý plod,

plněji uhasit žízeň poznání

a klidněji spočinout ve stínu líp.

Díky za naši ženu, přítulnou, úsměvnou družku,

s níž semknuti úzce po poušti země putujem’

k vzdáleným oasám radostí,

k léčivým pramenům občerstvujících vod;

s níž spojeni jedním záchranným lanem

vstoupáme od hory k hoře

po nejvyšší až, po strmý bod,

kde hrůzou bezmocni, dětsky bezradní stanem’,

neb nikde a nikde památky

po cestě nazpátky

a černá, bezedná propast se šklebí ze spod;

s níž, zmámeni výdechy země, do hloubek vstupujem,

bychom v ní na žhavém lůžku

objali celý, věčně se tvořící svět.

Ó ženy naše! Jak věrné, oddané společnice

jedné ze sklenice

pijete s námi radost i hoře,

povzbuzující víno i otravný jed –

Jak záhadné, rozkošné milovnice

plujete za tichých, zářících večerů

po melancholickém jezeru

teskného snění

a pokaždé s námi, svými

zajatci mdlými,

do zlatých zámků lásky a krásy připlujete –

Jak tajemné sudičky naše červené niti

bílýma jako zář kmitajícíma se rukama tkáte

pro naše žití

a při tom jak osud náš přísný, do pevných sítí

našich bezuzdných hříchů nás zapředete

a zadrhnete –

Ó naše veliké panovnice,

pro které v boji o chleba pokorně umíráme!

Ó pokorné otrokyně,

jež přísně do dětských světnic a kuchyň zavíráme!

Vznešené královny těla

a jeho umdlené, spoutané zajatkyně,

pro které není a není

osvobození!

Úsměvné bohyně dětí a jich mlčící mučednice,

jimž za nocí

do těžkých nemocí

utišující písně

umíte retem bezkrevným pět!

Díky za malé děti!

Vložil’s je do našich vztažených rukou

jak drahocenné vásy, jak vzácné, křehounké květy,

by pod Tvými světly

ssály

a plály,

rostly a květly

a voněly do našich úmorných, únavných cest.

Kterak z hebounkých, růžových tváří

očka jich radostně hoří

a září,

jak na slunci čistá studánka,

jak na horách světla Tvých stříbrných hvězd!

Jich

zvonivý, perlící smích

jako hrst

zlatých dukátů

hozených v chudou komnatu

radostně zvoní

do našich tesklivých tich.

Jich tělíčka měkká jak rouno bílého beránka,

nazlátlá, ožehlá sluncem jak buclatá zrnka zlatého klasu,

jak čistý, kanoucí med

nevinnou rozkoší voní

jak na jaře skypřená prsť.

Kterak se přissává k tomu měkkému masu

náš zvroucnělý ret!

Jak se ho měkce dotýká, něžně do něho boří

náš vztažený prst!

Jak růžová poupata v trní

našeho života rostou

a radostně rozkvétají.

Jak drobouncí ptáčci v naši světničku prostou

z neznámých krajin dalekých přilétají,

vesele šveholí

a štěbetají;

když se pak nazobali už do syta ze dlaní našich zlatého zrní,

do dálek odlétají.

Jak tlusťounká, bezmocná káčata

zbarvena do zlata

těžce se batolí

pod nohou nám.

Za malé pěsti

drobné jak rozkvetlých poupátek plátky

se nechají námi jak dobrými anděli vésti

do světla, do hor a k hrám;

však při tom jak laskaví, velicí králi

hnutí všech myšlenek našich a činů

všemocně ovládají.

Zlovolní skřítkové malí,

jimž jsme se za krátký

okamžik sladký

v milostném klínu

navždycky zaprodali,

a kteří nás za to za nocí, v nejsladších snech

neklidnou, bodavou starostí přepadají –

Bůžkové naši, již horoucí splynutí těl,

lásky jásavý vzdech

svým smíchem a pláčem posvětili.

Žebráčci němí, kteří nám na účel

našeho života záhadně odvětili.

Zrcadla věrná, jež s podrobnou přesností vrací

naši podobu celou

a vytknou nám vady jak přísně upřímný druh.

Nahatí ženci, již za námi se smíchem jdou

a obilí naše radostně žnou.

Vzbouřenci diví, již s hlasitým posměchem jednou

sekyry zvednou,

bohy a bohyně naše do prachu skácí

a nastolí nové na prázdný trůn.

Tajemní hudci, kterým se podaří píseň nádherně skvělou

vyloudit z našich strhaných strun.

Budoucí lidé, které blíž přivine úsměvný Bůh – – –