Modlitba duše.

Ó Kriste!

Až nyní před tebou stanu

zkalena života plísní,

ať nejsou soudové tvoji

nade mnou přísní!

Kéž pomníš zápasů trudných,

co slz zrak bezesný prolil!

kdo více bojoval, než v hřích

přemožen svolil?

Ach, vzpomeň divokých vášní,

žárem jež nitro mé sžehly,

nežli mě ve mdlobách smyslů

pode jho sehly.

A pomni bolestí potom,

zoufalých lomení rukou

i hlasů výčitek drsných,

jež byly mukou.

Těch vzdechů za temných nocí,

jimiž jsem lože své stlala,

když viny příšera z hlubin

před oči vstala.

Pro vroucí modlitby všecky,

jimiž ret do noci vzlykal,

kdy s kletbou na vždy se všechněch

rozkoší zříkal.

Pro všecka trýznění, posty,

jimiž jsem smysly své spjala,

když jsem se v šílenství o své

spasení bála.

Pro tvoji matičku sladkou,

kterou Syn miluješ vřele,

kterou jsem vzývala vroucně

v hodinách žele.

Pro svaté nadšení lásky,

že’s pro mne v kolébku vstoupil,

pro tvoji na kříži muku,

za niž’s mne koupil.

Pro tiché modlitby matky,

v nichž ruce k nebesům spíná,

s důvěrou v nevinnost jeho,

za svého syna.

Pro touhu bolestně sladkou,

kterou teď šíleně hořím,

s kterou se v bázni a děsu

před tebou kořím:

Ach, pro zvlnění citů,

jež nitro prolévá zticha;

každé to zachvění v hloubi,

jež k tobě vzdychá

Eleison! Eleison! Eleison!