MODLITBA K NOCI.

Ó noci hluboká, jež zapomnění sluješ,

dej, abych nezbloudil, jda tvými cestami,

a v náhlém svítání, kdy slunci ustupuješ,

ať uzřím planout’ kraj, pln rosy, neznámý.

Rtů dívčích svěží hlas, jenž na cestu mi zpíval

do pádu večera a v pozdní doby spěch,

zjev těla ženina, jenž ze zahrad mi kýval,

jak řeka uchvacuj a v moře klesnout’ nech’.

Mých kroků ozvěnu zpět ku příbytkům nenes,

mé jméno zastiňuj všem lidem v paměti,

ke břehům panenským mne v lodici snů převez:

tam chci jak velechrám svůj život stavěti.

Řad marný zvadlých dnů, jichž hořkost ssál jsem v trýzni,

mi polož do cesty, ať rozetru je v prach,

ať ani vzpomínkou mne nenavštíví v žízni

a jako mraků tlum se ztratí v hlubinách.

Vše přikryj mlčením: ať po kamenech řeka

jde písní beze slov, strom v lese stojí něm,

ať vánek po květech bez zašumění stéká

a země vonná spí pod mlžným závojem.

Mne jasem obmývej, jímž hvězdy k zemi kanou,

ať v housle citlivé se celý proměním,

ve struny napiaté: a písní neslýchanou

ať v souzvuk hluboký všech hlasů žití sním.

Ó noci, paní snů, jež zapomnění sluješ,

mne voď, ať nezbloudím, jda tvými cestami,

a z lemů stínů tvých, kdy slunci ustupuješ,

zas vyjdu v nový den, sám sobě neznámý...