Modlitba k Tobě.

Tvé přátelství jak poupě povykvětlo,

jak růže Altajská, neb ta, již Kavkaz rodí,

ten luzný kraj, kde krása vojevodí,

ba tolik krás, co oko nespočetlo.

Po boku tvém jsem včarován v ty kraje,

štihlé tam gazely prohání se po luzích,

tam orel lítá v dálných mračen kruzích,

sníh stkví se v slunci něžná kvítka taje.

Ba v zraku Tvém je mnohem více bájí,

než které Ganges pěje Himalaji.

Ty nejsi zrozena pro tyto země,

kde rozum vládne krotkým vypočtením,

kde klam se rodí svatým za nadšením,

kde v službě chleba duch umírá němě.

Že nelze žíti v Indův svaté vlasti,

duch přírody kde líbá líce snědé,

kde tichne den v červánků záři bledé

a šumný potok padá do propasti.

V té říši bájné ty bys královala,

a věčně žila, věčně milovala.

Tam rozpoutal bych všechny city svoje,

tam zval bych v zápas živly všehomíru,

a v sladkých vášní nekonečném víru

pohřbil bych srdce tam, kde lůžko Tvoje.

A z prachu jeho by se lotos zrodil,

a v lůžko Tvé klad medodyšné rety,

a v sen ti kouzlil rajské čarosvěty,

a k nebes trůnu duši tvou by vodil.

V té říši bohů andělem bys byla,

a polibením světy vykoupila.