Modlitba matky.

Modlitba matky pravé divy činí.

V mrákotách bídy, zářném ve pohodlí,

bezpečno dítě v každé bouři žití,

dokud se za ně láska matky modlí...

Dnes děsno v horách! Bouře v burácení. –

Těžkých se mračen protrhaly splavy,

v den tmy jak v noci peruť rozestřely,

hrom, vichr, blesky divé hody slaví.

Ó běda chatě, tamo v horském svahu.

Již divoch příval na ni vráží lítě,

a nikdo doma – nuzné na kolébce

andílka spánek malé dřímá dítě.

„Bůh tebe zachraň, ubožátko, robě,

v Svou náruč přiviň Boží Máti tebe! –

Nech proud v svůj jícen chatu, jmění... schvátí,

jen drahé dítě, dítě chraň mi nebe!“...

Tak ruce lomíc matka zaúpěla,

o závod s vichry od hor domů letí;

proud nohy staví, blesk se bleskem kříží

a hromu rána ráně ve zápětí.

Ztraceno dítě! – Veta po něm, veta!...

Aj kolem chaty už se moře pění,

ve rmutných proudech trámce, desky plovou,

pláč matky s pláčem vichrů v závodění.

V zoufalém hoři ku kapli se vrhla,

jež osamělá vedle cesty stojí:

v ní Matka Boží Jesulátko chová,

mateří láskou rány srdce hojí.

„Zachraň mé dítě!“ – matka k matce volá,

objímá kapli, oko touhou plane:

i Ty jsi matkou, víš jak srdce bolí,

kdy matce hyne dítě milované.

Slituj se, pokyň, ať z těch divých proudů

se vynoří mi moje živé robě –

Tonoucích hvězdo! – slyš hlas ženy chudé,

jež věčně díky splácet bude Tobě!“ – –

Leč marno, mamo! neboť divé proudy

i na kapli už běsně dorážejí

a žena hořem, pláčem vysílená

na skálu klesá v mdlobách nad peřejí.

Kol bouře hučí, blesky do skal perou,

leč neslyší jich utrápená žena.

Pro dítě matka s prosbou na rtech zmírá –

a Matkou prosba matky oslyšena!

Než hle! tam v dáli jako lístek stromu

houpají vlny jakýs předmět hravě; –

ku kapli plyne – aj už ve výklenku

zakotvil, stanul loďkou ve přístavě!

Jest kolébka to, na ní dítě živo!

Pozvedlo hlavu, malé ručky spjalo:

„Matičko! – Matko!“ v kapli ku obrazu

bolestným pláčem v touze zasténalo.

Pláč slyší matka, z mrákot zbudila se...

zří svoje dítě – živo! – k němu chvátá,

v náruč je tiskne, líbá, s pláčem volá:

„Ó díky, díky, Tobě Matko svatá!

Ty jedno znáš to nevystihlé hoře,

jímž ztrátou dítka srdce matky sténá;

můj dík Ti dnes a věčně zníti bude:

že srdce ženy pochopí jen žena – –

Že prosba matky pravé divy činí.

V mrákotách bídy, zářném ve pohodlí

bezpečno dítě v každé bouři žití,

dokud se za ně láska matky modlí!“