Modlitba na Čerchově.

Ty na nebi mě Bože huslyšíš, –

jest tichúčko jak v hrobě!

tu na horách, tu jsem tě kúsek blíž,

hať daleko je k tobě.

Sem prosvítá mi dolin zášeřím

kraj ve zlatě ha v lesku...

haj Bože náš! já lidem nevěřím,

žes opustil zem českú!

Jsú lidé snad, že zem svú opustí,

kdy opúští ji štěstí;

haj Bože, jsú! kdo hale dopustí

i na Boha té zvěsti?

Tys v lepší čas bul naší země štít,

když vzývali tě otci;

proč sirotkům bys nechtěl Bohem být,

ha lidské vzdal je moci?

Svět celičký když nám se protiví,

ty zvrátil bys nám víru?

Ty věčný Bůh, ha bul bys měnivý

i nad lidskú snad míru?

Jsme lidé jen, – ty Bože jen to víš;

jak ubohé jsme plémě! –

ha v hoři všem – co dlí nám v srdci výš,

než Bůh ha naše země?

Ji opustiť! – ó synovský náš vděk

i nešťastné jí stačí;

tak trvalý jest lidské lásky věk, –

ha božské bul by kratší?!

Tak nevěřím! slyš Bože, můj co duch

nad lidské volá klamy:

tu dráhú zem dřív neopustí Bůh, –

tak věřím, – než my sami!

Bůh huslyšel! jak září výslunna

zem česká zlatovláska!

jí žehnajíc plá nebes koruna,

jí žehná Boží láska.