Modlitba na horách.

Jak slunná báj

pode mnou kraj

se otvírá a v dálku modrou ztrácí,

i necítím,

jak dolů zřím,

že příkrá cesta nohu utrmácí.

Za orlem v let

a v propasť zpět

se rozhlížím a plný touhy dívám,

a duše ples

až do nebes

a ohlasem šlu zpátky k českým nivám:

Kéž by můj lid

chtěl vždycky být

svou povahou jak jeho kolem hory!

Jak svazy skal

mít pěst i sval

a mysl tuhý křemen v boj a spory!

Teď síla mdlá,

jak bystřeň zlá

kéž vzkypěla by hromem v našem tichu,

těch skalných čel

kéž lid by měl

tu bleskům vzdorující, velkou pýchu!

A orlů vzlet

a rozhled v svět,

by tím víc hájil práh domácích srubů,

všech do vichřic

kéž nes’ by vstříc

tu nepodajnou houževnatosť dubů!

Ó pak by snad

svit štěstí spad

v skal klín i na mez, již zřím kvésti,

a v českou zem

modlitbou, snem

by vrátilo se vytoužené štěstí!