MODLITBA NA HOŘE TÁBOR.

Jak pestrou cesta putujících davem,

jenž Spasitele vroucně vzývat chvátá!

Hřbet hory oděn smaragdovým hávem,

a kvítím prostým voní hora svatá;

k ní spěchá lid, jejž staré hnětou kříže,

a každý nese kámen nahoru,

by za to bůh jej zbavil trudův tíže,

jak sněhu jaro větve javoru.

V klid jehličí zde šumí buky, duby,

jež sem tam stíní stezky kamenité

i poutníky; ó nevrz do záhuby

jich, božstvo věčné, v lesích, vodách skryté!

ti na růžencích šepcí prosby dlouhé

a pokorně se modlí potichu,

jim nezbývá než temné zdání pouhé

z dob purpurových českých kalichů –

Ó neodpírej, Pane, své jim ruky,

ať neschvátí jich ten, kdož nezadřímá...

tvých věrných ještě valné žijou pluky

a domov jich kraj rajský v náruč jímá;

hle, šíře, dálka zlatým polem plane,

kde s důvěrou lid zírá k Táboru,

což nebylo by ti ho líto, Pane,

jej určit k úpadku a k úmoru!?

Jsme na temeni... Ach, ten pohled kalný,

ten zarosený schvátí do rozkoše,

viz dědin, zahrad, vrchův obrys valný,

a nejvýš naše svaté Krkonoše,

jichž velebnější nejsou mračna boží;

zde vísky – chudobiček záhonky,

a zlaté věnce žita v dál se množí,

v němž tlukou křepelky jak na zvonky.

Ne, nikoliv! ty nechceš, Pane, zhouby,

a duše lidu prostého je čista,

jen proměň našich mělkých citů hloubi,

jak na Táboře proměnil jsi Krista...

zbuď v našich horách ducha staré lásky

tu u pravěké síly pomníku,

ať jeví dětský zor i kmeta vrásky

zas vážnost k národnímu jazyku...

Ty víš, o Pane, jařmo věků celých

že nešťastným je zdrojem našich hříchů,

ó zakotvi zas víru v srdcích vřelých,

i statečnou a ušlechtilou pýchu;

v tom naše vzkřísení a naše spása;

dej nám ji, Hospodine laskavě,

ať vzlétá orel nadšení a jásá

od našich Krkonoš až k Šumavě!