MODLITBA NEZNÁMÉ ŽENY

K tobě, ó Bože, svůj se bojím upřít zrak,

jsi příliš volán, nadarmo tvé jméno

a rouhavě je bráno, ztroskotaný vrak

je svět, a všecko lidské znesvěceno.

Přec odvažuji se, ó Bože, k tajům tvým, –

ne slabost vzhůru vede mne, však síla,

dnes není modlitba má ještě zoufalstvím,

chci, by jak srdce v zvon tvých oblak bila.

Vždy na světě jsi zástup v prachu klečet zřel,

sepiatých rukou nesmrtelné stromy,

ve spasmu vytržení vlny lidských těl,

kajících věčný průvod ze Sodomy.

A viděls bílé tváře světců horoucích

a mučedníkův úsměv zkamenělý,

rty mrtvé, na nichž poslední verš písně ztich’,

a modlitby, jež věžmi k tobě čněly.

A vyplakaných očí světla krvavá

k tvým hvězdám o pomoc se obracela...

A věky šly a došly; lásky poprava

ponurým stínem křížů zemi ztměla.

Ó Bože, slyš! Zde stojím, v stínech pouhý stín,

mne nikdo nevidí, jen ty mne vidíš,

jak otvírám ti duši v světě těžkých vin,

ó ty mne slyš, jenž dráhy hvězdné řídíš!

Nad vlastní touhy, bolesti své dál’ a výš’

se modlím a tvou Prozřetelnost vzývám

a věřím vírou lásky, že mne vyslyšíš,

jak křídla sny své skláním k našim nivám.

Jak křídla sny své zvedám k mocným trůnům tvým,

horoucně tebe prosím: po zásluze

ať všem se dostane, stůj bohatstvím

své lásky při nás v neštěstí a hrůze!

Snad budeš krutě trestat, snad i odpouštět,

přijď Království tvé, zahoj strašné rány,

svou nejsvětější vůlí slavně rozsuď svět,

vztyč Spravedlnost, Bože svrchovaný!