Modlitba opuštěného.

Já krajem šel, když měsíc zarudlý

zelené louky polil paprsky,

zatím co slavík kvílel v houštinách

a květy růží páchly ze zahrad...

Mně bylo teskno. Šerá obloha

nade mnou pnula svoje perutě;

však ani slavík, šedá obloha

nebyla mdlejší nežli já jsem byl...

Ó, kterak prudce srdce bušilo,

zatím co měsíc stoupal na nebi

a kalným vzduchem klidně vlnily

se pláče zvonů z horské vesnice.

Já used na mez. Sklonil do dlaní

svou hlavu těžkou, sněním znavenou,

a ruce mé se tiše modlily,

bych usnul záhy kdesi pod drnem,

bych jednou shasl, zbaven bolestí,

a zlomil svoje těžké okovy!