MODLITBA PANTHEISTOVA.

„Proč, Tvůrce, před tebou bych na kolena padal

v pokoře chvěje se a plaze po zemi?

Proč bych ti k nohám skládal

své žaly obtížné se svými vášněmi

a s gestem žebráka za tvoje dary

ve prachu kleče žádal?

Nejsi-li vzduchem svěžím, jejž hruď moje dýchá,

pramenem, z něhož piji spásu žíznivě,

a který nevysýchá...

Nejsi-li paprskem, jenž ve mně zářivě

se obráží, a kterým vznícena jest

v mém srdci sladká pýcha?

Nejsi-li teplem slunce, silnou vůní země,

a dechem plodným, kterým uzrává

v mé půdě živné sémě?

Nejsi-li hlukem tím, jímž šumí doubrava,

radostnou hymnou ptáka i tím hlasem,

jenž k tobě mluví ve mně?

A jako k tobě já, tak ty též mluvíš ke mně

nejmenším květem v trávě, broukem, housenkou

silně i tiše, jemně...

Jsi krví mého srdce, mozku myšlenkou,

a jednou z částí moci tvé a slávy

jest moje lidské plémě!

V slunečním jase, v blesků velkolepé záři,

v tom zaplání tvé moci hrozném, nejvyšším,

tvář tvá mi slavně září...

V hukotu hromu hlas tvé vůle uslyším,

jež tvoří v sladkém šílenství a pak zas často,

co vytvořila, maří!

Jsi světem věčným bez konce a bez počátku,

jsi tvůrčí silou a jsi plodnou přírodou,

v níž možno ctíti matku,

a já, ač zmizím, jak jsem povstal náhodou,

jsem přece plný ducha tvého a tvé síly,

jsem pánem tvého statku!

A proto s tělem nahým, vzpřímeným tu stojím

a velebím tě rozpiatými rameny,

oslněn světlem tvojím,

zasažen ve chvíli té tvými plameny,

jak Faeton kdys, v blahém vědomí, že jimi

se navždy s tebou spojím!