MODLITBA PRAXITELOVA.

V snu Praxitelovi co zjevila se

ta, která září na Pafu a Knidu

v své olympické, nesmrtelné kráse,

od chvíle této neměl více klidu

a stále tvořil, byť i znova bořil,

a denně víc poznával lidskou bídu.

A stokrát z dumy skráň svou k hvězdám vznořil

a stokrát prsty vzdornou hlínu hnětl

a odříkáním, strádáním se mořil,

a stokrát padnul, stokrát vzhůru vzlétl,

než Venušina zářícího těla

mdlý obrys jemu ve mramoru zkvětl.

A když ji zřel, jak dílny šerem celá

ve nahé kráse stála, odlesk pouhý

všech divů, jež v snách zřítelnice zřela,

stý pouze díl té naděje a touhy,

mdlou odliku té obrovité snahy

a bojů, život jimž zasvětil dlouhý:

Tu mistr starý zasmušil své tahy

a hymnu zalkal k nebi sepjav dlaně,

až Erebu se pod ní chvěly prahy,

až Olympu se třásly hvězdné báně:

Ó Kráso, dive, taji, ze všech zdrojů,

po kterých v žití prahnem, lačné laně,

tys nejděsnější, cíl nejhorších bojů,

kam směřujeme v bolu, touze, žáru,

v muk příboji a mořem nepokojů,

msto nesmrtelných největší, ty z darů,

jež Tantalovi dány v těchu klamnou,

jsi nejsladší, já klnu ti, však v spáru

lkám všednosti: Ó Kráso, stůj vždy za mnou!