Modlitba samotáře.

Filosofové smrti a Smrt,

Hrůza a Modlitba:

Ty pojmy tak blízké šílenství tanci!

Ach, já zapomněl, Vy jste již odešli, moji bratři;

a co zbylo v mé černé samotě?

Ani Filosofové smrti, ani Smrt,

ani Hrůza... ani Vy...!

– – – Snad Modlitba...?!

Ó, Bože!

Celý můj život je veliký výkřik k Tobě!

...A pláč! A vzlykání! – Všechno jen k tobě!

...Neznám ničeho kolem...

...tma a černé, zoufale vzepnuté ruce...

Ó, Bože! Přijmi šílenství tvora,

jenž vůlí Tvou stvořen, dosud žije!

Život křičí! Modlitby křičí!! Umírání křičí...

a Ty, Bože, nade mnou se srdcem kamenným.

Tvůj sluha nehodný vrátil se s prosbami k Tobě!

Ty neslyšíš... Já svíjím se, Bože!

Již nemohu plakat, již nemohu vzlykat,

má duše umřela...

ale nervy a mozek a tělo,

to proklaté tělo za Tebou z posledních sil křičí...

– – Skály nehnuly jediným pískovým zrnkem,

Moře bez Větrů nevztýčilo vlny!!

Netknuté ticho... Nebes lhostejné ticho!

...Jen řídký smích z daleka, z daleka slyším...

Tak aspoň Skalou být, tak aspoň Mořem!!