Modlitba učitele.

Zastírá-li se svět nám chmurou černou,

a štěstí den se již již nachýlil;

kane-li slza nám na duši věrnou,

kterou sen smrti na vždy zastíníl;

temné-li putujem vstříc budoucnosti

a nesvítí nám hvězda provodní;

sbíráme-li jen slavných předků kosti

při světle dějin, jasných pochodní;

srdce-li naše pro lid rozechvělé

zahrnout chce svou láskou národy,

od osudu jim koupit věky skvělé,

obléknout vši zem v roucho svobody:

tu každý dech se v těsných prsou tají

a krev se proudí k srdce úkrytu

a ruce výš a výš se pozvédají

a oko utkví v nebes blankytu;

tu promění se naše bytnost celá,

duch se pohříží v věčnou hloubi svou,

a již uniká, – prost okovů těla, –

vzhůru, vzhůru s horoucnou modlitbou.

Ubohý kvítek, jenž se k zemi chýlí

a červ mu kývá květnou korunou:

ubohý tvor ten, který hříchem spilý,

za vášní těká v blátě zrozenou,

na rychlo žije, jeho den se sklání,

a v bedra, vedrem vášně vypráhlá,

ohromná bouře, divé hromů řvání

temnou mu peruť zkázy roztáhla:

svědomí bouří a jak zvíře štvané

utíká člověk před sebou už sám,

tu kmitl blesk – stan duše černý vzplane,

uzří se hříšník, – a teď sám si znám!

Již tíže ho tlačí, již ve prach klesá,

v prachu se vine, cití vinu svou

a netroufaje si zřít na nebesa,

dovolává se míru – modlitbou.

A aj, tu bouře pomalu se ztrácí,

nebeský poklid v něm se rozhostí,

a na obzoru duše, ač krvácí,

rozstře se duha boží milosti.

Smutno je stromu na návrší pustém,

pokácenť ten, jenž stínil ho kdy, – les:

přemýšlej stromku, jak v tvém loubi hustém

bývalo krásně a je pusto dnes.

Přemýšlej a pak sny své o osudu

vypravuj tomu, jenž v tvém stínu dlí:

on také štván je od trudu ke trudu,

on také neví, co to pohodlí!

On dobrý byl a v živobytí celém

sloužil, než sobě, jiným raději,

a nevděčný svět zve jej povrhelem – – –

o, stromku, uč ho, uč ho naději!

Pouč ho, ať mu oko shaslé vzplane,

ať ruce jeho vzhůru jen se pnou:

nebť útěchou to, kdy už slza kane, –

a útěchy nabude modlitbou. – – –

Aj viz jen, oko má již zaslzené,

teď zírá vzhůru, ruce pne již výš,

skrz slze své zří nebe otevřené,

skrz perly ty zří rájskou spásy říš.

Rozsáhlá pláně až tam k modré dáli,

kolem pustá, němá temnota,

a pláň ta svět je se svými ideály,

když jinoch pevně jde boj života.

Posud mu září matky naučení

a mocnou vůli skrývá v prsou svých,

on chce být lidstvu zřídlem oblažení,

chce velikán být v plánech šlechetných.

Upiatě kráčí vpřed za slavným cílem,

tu náhle stane; – vpřed-li jít, či v bok?

matka mu mrtva, rozhodnýť to krok.

Velký to krok je, má naň věčnost vsadit

i velký cíl svůj. – On však neklesá,

a neumí-li lidská moudrost radit,

oj, poradí tu mládci nebesa.

Jde na hrob matky, na hrobu tom kleká

a volá vzhůru, volá ze všech sil,

úpěnlivě se modlí, s hůry čeká,

Pán že mu sám ukáže velký cíl.

A co se modlí, důvěra mu vstává,

jasně se zjeví svět mu celičký

a s hůry jasný duch naň pozor dává,

proměněný duch jeho matičky.

Duch ten mu kyne, k němu teď se sklání,

vede ho, kde se cíl mu obrazí

a syna životem až do skonání

od činu k činům věrně provází.

Krásné je modlení, kdy vzpomíná si

na svou budoucnost kdo a na sebe;

rajské však nabývá modlení krásy,

když modlí se kdo, jda již do nebe, –

když modlí otec se za dítky svoje

zapoměv sebe, ač jde na věčnost,

modlí se za své, jimž nastanou znoje

a svůdná, osudná snad budoucnosť.

K takové modlitbě se nebe sklání

a s hůry anděl níž se ubírá,

by dones’ Bohu v křišťálové báni

modlitbu otce, který umírá;

donesl ji už, zpět se vrací letem,

sirotky vodit tímto svůdným světem.

Mohútná modlitba je vlasti syna,

kdy úpí před zrakem mu rodný kraj,

kdy anděl svobody všech zapomíná

a o vlast cizinci již v kostky hraj’.

Tu modlící se rád sám sebe ztrácí,

on modlí se i když jej vrah už kácí:

„Veliký Bože, oslav drahou vlast!“

Tu se od trůnu Boha dolů snese

se zlatou bání skvělý cherubín,

modlitbu pojme a ran vlasti tkne se

a svobodna je vlast i její syn.

Jedno však skví se slunce na blankytu,

a jedna modlitba z všech modliteb

větší je, než žádání blahobytu,

větší, než prosba za pozemský chleb.

Mocnější je, než vlastenecké žalmy,

které kdy národa syn vzhůru pěl:

velebná modlitba ta, hodna palmy,

modlitba jest, již šepce učitel.

Ó, tiše buďte, ustaňte a vizte

stařečka toho v sněžných šedinách,

pohroužejte se do té duše čisté,

jež se teď ztrácí ve svých hlubinách,

a z hlubin srdce svého perly váží

a na oltář je klade příštích dob,

plameny příštím věkům věrně stráží,

s nimiž ho pojit bude jenom hrob:

„Velký Bože, Otče všeho dání,

ne má se staň tady pohoda,

Ty’s dal mi outlý sad na štěpování,

ty’s dal mi příštího květ národa;

dal jsi mi duše, oněch na šlechtění,

jichž tělo pouze svěřil’s rodičům,

dal jsi mi duše, spící ještě v snění,

nelnoucí láskou snad ni k rodičům,

nevědoucí snad, že jich osud celý,

věčnost že jich blahá, neblahá,

svěřena na bedra je učiteli,

jejž vděk neb kletba věků zasahá!

Ty’s velel však a byť měl vlastních tužeb,

a přání pro sebe měl dost a dost:

láska k svěřencům, služba je všech služeb –

nad lásku k mojim, má je povinnost; –

a protož mne a mé veď, jak chceš k cíli,

utrať nás aneb dále zachovej,

jen za to prosím Tebe, Bože síly,

jen svěřencům mým dojít cíle dej,

aby k svým bratrům vroucí láskou lnuli,

pro domov nebáli se závodů,

aby se v velikány vyvinuli,

v veliké muže svého národu;

aby, až dřímat budu v prostém hrobě,

poklekli na něm na bující mech

a vzpoměli si s láskou, že jsem Tobě

a vlasti ved’ je vstříc co pravý Čech!“

A aj tu vzplane blankyt, ohněm vzňatý,

a nebešťanů zástup zaplesá,

a u andělském: „Svatý, svatý, svatý!“

otvírají se sama nebesa.

Bůh Otec sám teď v sboru serafínů

chýlí se níže, až tam do jízby,

a vkládá ruku v srdce svému synu,

a ze rtů sám mu sjímá modlitby;

a ukládá je v božské srdce svoje,

provází národa květ spásou svou,

otvírá mu věčných svobod zdroje

velebnou učitele modlitbou.

Jen jedno skví se slunce na blankytu,

a jedna modlitba z všech modliteb,

jež národům vymáhá blahobytu

a dává svobody jim božský chleb.