MODLITBA ÚZKOSTI.

Veliký, vznešený Bože, jenž dal jsi tajemnou životní sílu

sladce vonnému květu i němému zvířeti

i bratrům a sestrám mým trpícím všem;

jenž jsi nám ukázal bezpečnou cestu k jednomu pevnému cílu

jak laskavý kouzelník v lesích bloudícímu, ulekanému dítěti

a odevzdal’s do rukou našich jak za hračku tuto tančící zem;

záhadný, všemocný Vesmíre, který z tajemně laskavé temnoty

záříš bílými žhavými skvosty

a rozpínáš ve dne nad naší hlavou duhové mosty

jako svůj nádherný, barevný pás:

ó smiluj se, rozpomeň, vyslechni nás.

Jsme bezmocně slabí a bezradní jako květina luční

před žárem slunečním, před prachem cest,

jak naši ubozí, zlekaní, zakřiklí učni

před hladem, jizlivým posměchem cizích, nenávidějících měst,

však v největších mukách o sladké vesničce bezpečně víme. – –

Jsme bídní a malí

jak pod tíhou osudu shrbení králi,

jež mlčící, bledé

dav posledních věrných ze země vzbouřené vede,

však o slavném návratu v čele vojsk jásavých sníme.

Mučedníky jsme práce a touhy a slávy,

však když nejprudčej’ kamenují nás sjitřené davy,

nad svými hlavami nebesa otevřená v extasi zříme.

Jsme smutní jak mraků chuchvale,

když pomale

jdou a jdou

z němého severu na jih tesknou krajinou.

Jsme smutni jak syn Tvůj, když zoufale

k Tobě zavolal s kříže v smrtelné muce,

však víme,

že radost, která tu chvíli jen dříme

nám v hrudi

jak na louce znavené dítě, opět se vzbudí –

Ó Bože, veliký Bože jsme jak mláďata lví

v všemocné krotitelově ruce.

Jsme oddaně nadšení vojáci Tví.

Na věčný pokyn Tvůj, našeho velkého, obdivovaného vůdce,

ženem se prudce

v šíleném cvalu

na lesklá děla trčící z příkrého valu

pro velké vítězství, pro slavnou smrt.

Dej, ó dej, by někdo snad,

těžce zraněný předčasně nevypad’

z dlouhých, se řítících řad.

Dej, ó dej, by napřed náš prapor vítězně vál

v zářící, sluncem zlíbanou dál,

a teprve potom nás zdrť.

Dej, o dej, ať jsme podobni Tvému žhavému blesku,

jenž do noci smutků a stesků

jen na chvíli svitne,

však oslnivě až za hory září svou kmitne,

a země se pod jeho rachotem chví.

Ó Bože, veliký Bože, všemu co’s stvořil, vytkl jsi určitý účel.

Rozkázals, aby život náš odvážně vzpučel

na tomto ostrovu skalnatém:

Dej, ó dej, ať na svém rameni svalnatém

neseme němě

jak rytířské zámky skalnatý chlum,

jak mlčící karyatida kamenný dům

tohoto života, této veliké země

nesmírně bolestnou tíž.

Dej, o dej, ať odvážně smělí

jak pláčem hladových dětí

k zoufalství sjitřené zástupy mass,

jak vůdcové výprav na dálný, ledový pól

lámem’ jak chřadnoucí sněti

tohoto našeho vězení za mříží mříž.

Ať vztáhneme ruce své směle a rychle

po každé radosti životní

jak hladový tulák po minci třpytné,

jak lakomec do ohně pro balík peněz hořících již.

A dej, o dej, abychom ve dne i za noci stichlé,

když luna, milostně něžná,

úsměvná kněžna

v průvodu hvězd po zlatém obláčku tiše

se plaví

do svojí tajemné, zakleté říše,

když stříbra ustydlé slzy po tichu kanou

a planou

na stéblech trávy

a všechno, vhrouženo v mlčící, bolestně lahodný bol,

usíná kol:

bychom my nad dílem svého života pozorně bděli,

k němu se zvroucnělí

oddaně skláněli

blíže a blíž!

Dej, o dej, abychom život svůj cele, s bolem i radostmi vyžili,

k Tobě se jako po stupních chrámových pomale blížili,

pomohli budovat na této zemi tvou nebeskou říš!

Ó Bože, vesmírný Bože, veliký, vznešený Pane

slunce a země a každého života na ní!

Jsme bezmocnou loutkou v Tvé všemocné dlani,

o které nevíš snad ani;

jsme plamínek malý, jenž do noci vzplane

jak na horách hořící poklady země a za chvíli shasne;

jsme dělníci věční, již v slunečním úpalu pracují tiše

za mzdu ubohou na této tvrdé, neplodné líše;

však, opodál nás je zelený palouk a po trávě svěží

naše buclaté, úsměvné děti vesele běží

a růžově bělostná, nasládlá tílka jich radostně svítí

z vonného kvítí

do temnot našeho žití –

Ó Bože, vesmírný Bože, jsou vzácné a rozkošně krásné

však křehké

jak skleněné, zlatem a stříbrem protkané vásy

a může je s našeho stojanu srazit i tichý průvanu dech.

Jsou lehké

jak nad řekou vzdušné vidiny růžových par

a zavátím větru mohou nám navždy uniknout v mlčící dál;

jsou bezbranné, bezmocně slabé

jak skřivánci malí, předčasní proroci radostných jar

a zahynout mohou náhlými mrazy!

Ó Bože, veliký Bože, víme, žes’ od věků němý a hluchý,

že nemáš a nemůžeš ani mít tuchy

o našich úzkostech, slastech a žalu;

víme, že dovedem’ spíše

pouhou jen rukou odsunout tisíciletou, žulovou skálu

s našich bolestných, zoufalých cest,

než nářkem svým dojmouti mrtvé Tvé srdce;

víme, že svadlý list, který nám pod nohou chřestí,

žlutý červ, který se živí našimi těly,

i bídný, po stéblech lezoucí hmyz,

právě tak Tobě cizí a lhostejný jest

jak naše životní štěstí,

jak život náš celý

však k Tobě v své úzkosti ruce zdviháme přece.

Svoluješ, aby na vrchu němých, nehnutých skal,

na křivém svahu doškových střech

chytl se, rostl a množil zelený mech;

živíš ze svojí polouvřené dlaně

jak svatý poustevník přítulné laně

ryby ve vodách, ve vzduchu ptáky,

včely a červy a travou se vinoucí plazy –

učiň, ó učiň, ať taky

naše radostné, nahaté, bezmocně batolící se děti

– jehnědy zlaté rozpuklé na naší sehnuté, stárnoucí sněti –

mohou na slunci, vánku, dešti Tvém radostně růst!

Učiň, ó učiň, bychom jim vždycky v kapsách svých přinesli několik skýv,

kterých by nikdo z nás loupežně neutrh’

od cizích lačnějších, hladnějších úst;

bychom je na svých ramenech radostně vyzvedli

do světla, do slunce, na lidsky nejvyšší vrch;

bychom jim odtud všechna Tvá království ukázat dovedli,

uměli vysvětlit jako odborník každý Tvůj zázrak a div.

Dej jim pak, veliký, všemocný Bože, strpěti

pokorně, bez nářku, němě,

jak jsi dal Svému Synovi kdys,

na kříži tohoto života věčné bolesti,

s úsměvem tklivě tesklivým přinésti

veliké oběti

pro touhy jejich, pro všechen lkající, plačící lid.

Dej, ó dej vždycky, ať rozum jich

chladný je jako na horách v slunci se lesknoucí led,

jak ve spícím jezeru odraz Tvých vzdálených hvězd,

jejich však srdce ať odvážné je jak orlů a básníků vzlet,

žhavé a vřelé

jak ohnivé nitro Tvé mlčící země,

jak proroků vroucí modlitby za nočních tich!

A dej, ó dej, ať rychle a směle

pozvednou z rukou nám vypadlý, kovový štít,

ať mají vždy k obranné ráně sbalenou pěst!