MODLITBA V ÚZKOSTI.

Do tiché písně naší rozryvný akord vpad’,

a černé stíny lehly pod růže do zahrad,

ze hlubin země smutek jak černý přízrak vstal

a uléhavý popel do cest nám nasypal.

Je všecko plné žízně, a v dálku do temnot

vzdech silný jako výkřik se nese k břehům vod,

kde předou steré síly, zní vírů hluboký jek

v úporně krutém sváru o přerod, o zítřek...

A přec k našemu zraku, jenž slané vláhy pln,

chvílemi blýskne jiskra, jak poklad z hloubek vln –

tam za průrvami mračen, z propastí pusté tmy...

Snad je tam ještě světlo, jež pro nás hořet smí...

A je-li, Spravedlivý! Ty hořeti je nech’,

až nad obzorem vzejde nového jitra žeh,

až ku proměně v slunce nám v dlaních svých je střež,

jím zjev nám sladkost pravdy a hořkou učiň lež!

Pro svatou víru bratří, jež moudří blázny zvou,

nech předzvěst slávy jeho nás zavřít v duši svou,

ji zastřít každou mlhou, zahalit v každý stín

a v svaté bázni o ně zestárnout do šedin!

A dál a dále nech jen do dálky, do temnot

po tajné cestě letět ku břehům svatých vod

na holubici bílou změněný každý dech

s krvavým potem naší úzkosti na křídlech.