Modlitba večerní.

Ó smrti živých těl, jíž noc se stává dnem,

svou šťávu tajemnou lej v moji teplou krev,

svou mdlobou smrtelnou mne spoutej v loži mém,

je měkká náruč tvá, jak bílé lokty děv.

Ty vůni zázračná, z níž voní jiný svět,

můj zemský život ztaj a nadpozemský zvlň

a proseb žár a šleh, jenž spaluje mi ret

a v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň!

V mých očí tmavou svítilnu se, svatá, schyl,

lej nový olej v ní a zapal poznání,

ať zraků paprskem zřím na tisíce mil

v šer mořských pralesů a výší rozplání;

jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal,

jak květů pletivem se prýská barev jas,

jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal

v bytostí nekonečný květ a vír a kvas.

A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch,

ať v resonanční nástroj se mi promění,

jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch

jak hudby tajemné zázračné slyším vlnění;

ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných dráh,

paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum,

motýlů tichý let a v duší hlubinách

myšlének tajný vznik a zápas, vír a tlum.

Od mojí myšlénky odpoutej zemskou tíž

ať světla rychlostí prostorem šlehá v let,

nad moří zelenou a křišťálovou říš

v hloub sopek vyhaslých i v země žhavý střed;

v noc věčnou propastí ať bleskem zaletím,

kde z zřídel ohnivých se žhavý tryská var,

do jeskyň plačících, jichž slzy staletím

v sen tuhnou kamenný pod baldachynů tvar.

A v točen dlouhou noc, kde věčný led a sníh

na skalách křišťálu polární září plá,

i v jihu smavý kraj, kde odalisek smích

v zahradách sultánů jak hudba vře a vlá,

nad vřavu národů a pouští němý stesk,

kde rythmem sesláblým umírá žití tep,

nad černé pralesy a horských štítů lesk,

nad zeleň prerií a zádumčivou step.

Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest

co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát,

sil živých věčný kruh, jenž konstellace hvězd

v své sítě navléká a řídí vzlet a pád,

jenž trpí v duši nám a voní v lilijí

a modrým plamenem nad bažinou se stkví:

ať douškem jediným já žízniv opiji

na březích věčnosti se vínem Tajemství.

V mé tělo pronikni a v každý nerv a sval

se z tajných zdrojů svých mi rozlej balsámem,

jak láva vytryskni a hoř a teč a pal,

v rozkoší šílených vzplanutí neznámém;

až smolnou pochodní žádostí žhavý dech

na popel dohoří tajemným ohněm tvým,

tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech

v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím.