MODLITBA VEČERNÍ.

Jdu k tobě, věčný světla zdroji,

v tmách nočních jdu; za svahy hor

tys dávno kles po pouti svojí,

víc nezřím tě, však s tebou pojí

mne pevné víry svor.

Vím, vstaneš; nevím, já-li vstanu.

Ty zapláš a já zhasnu snad.

Však jestli proberu se k ránu

skrz dum a snů svých karavanu,

zas pozdravím tě rád.

Sil’s teplo, sílu, vzruch a plamen

v mé všecky údy schvácené;

tys dláto byl a já jen kámen,

já nudy poušť – ty svěží pramen

u cesty ztracené.

Teď kterým asi planeš rájům,

ó bajná duše vesmíru!?

V dno asi jakým patříš tajům?

Tropickým dálným žehnáš krajům,

co na list papíru.

Mně stín se skrádá noci šeré.

Ó slunce, jaký to je div,

plát v lidské mozky tisíceré,

zrát v hroznu, v hrdle šedoperé

i pěničky být živ!

Kdes nyní? – Zda tvé česá vlasy

noc matka na dně moře kdes,

z nichž jiskry, tisíceré jasy

hvězd nesčíslných bajné krásy

se řinou do nebes?

A ráno vzplaneš znova svěží...

Zda není všecko přelud, sen?

A větry dují, mračna běží

a mrtví tiše v hrobě leží

a těm jest nejlíp jen.