MODLITBA VÍRY V MŮJ ROD.

Můj národe, ubohý odsouzenče,

který jsi, špatně kdys popraven katem,

sestoupil s popraviště, bys s okovy na nohou

smutnou se krajinou sem tam potácel,

krvácel

jako pták zraněný pod mroucí oblohou

z ran!

Rode můj, šlechtici zbavený statků,

pracující jen jako nádeník na svém bývalém poli!

Zoufalý hospodáři,

který jsi v zděšeném zmatku

zachránil při náhlém nočním požáru

z celého jmění život jen holý!

Nešťastný otče můj!

Pro všechny hektické skvrny zmrazujícího studu,

pro otřásající, do ticha nočního úpící hlasy

úkladně vražděné rasy,

pro mluvu tajemnou neumlčitelných pudů,

pro těžkou přílnavost každé slzami mazkavé hroudy:

mám tě svou láskou zoufalou rád!

Pro všechny bouřlivé vzdory

tvého hrdého srdce, Evropy srdce, pod jehož úderem její tělo

se jako hlas strachem zlomený chvělo,

nížily k zemi až korunované hlavy;

pro všechnu palčivou, neuhasitelnou žízeň,

kterou se’s dychtivě přissál k zlatému poháru

lakomé slávy;

pro všechny kdysi tak vítězné snahy,

zapsat své jméno do knihy dějin zářivým zlatem:

mám tě svou zoufalou vzpomínkou rád!

– Oh, dávno je tomu,

když naposled kvetla

zlámaná koruna skácených stromů.

Ovoce, které s urvaných snětí

bouřlivá vichřice smetla,

shnilé se válelo blatem!

Dosud však dětí tvých plačící řad

sbírá je s chvatem,

tiší jím vlčí svůj hlad!

Pro všechny marně prolité proudy

tvé krve, jíž zajišťoval sis přízeň

všech mocných, kupuje stále na trzích národů

tuto svou zem;

pro těžký nářek tvých synů, když teskný jich, němý

slzami zalitý zor,

zoufale bloudě, naposled objímal zemi

s lhostejně mlčících hor;

pro křeč jich dušených vzdechů,

když za noci, v přístěnku někde, strhaným retem,

horoucně líbali prsť,

které si v horečném spěchu

při smutném odchodu

uhrábli hrst,

tušíce, návrat že snem;

pro hlad

všech náhlých žebráků bloudících bezradně světem,

sloužících za ústrk, za posměch všem:

mám tě svým těžkým, zoufalým soucitem rád!

Pro těžkou noc, kdy úkladný vrah,

k stěně přitisknut, čekal,

oběť až bezpečně usne;

pro tmu prorvanou jenom krvavou září

hořících knih a sbořených chat;

pro ticho dusné,

jež přetrhl pouze na poplach pozdě bijící zvon,

řinčení řetěz a smrtelný ston;

pro tupý strach

ubitých smyslů, jež nočními přízraky lekal

nepřítel světla, rozumu kat;

pro všechen rozkladný jed,

který ti do žil s úsměvnou tváří

dětského lékaře nalili

noční otravovači studní, když se tvé stráže

od lože vzdálily,

na němž jsi bezmocně ležel, smrtelně bled:

mám tě svým bolestným odporem rád!

Pro vroucí modlitby proroků tvých,

kteří, rozpiavše láskou se chvějící páže

k slunci, jež v dálce kdes vyšlo, prosili

horoucně o zázrak pro tebe

daleké, mlčící nebe;

pro jejich bezmocný kvil,

pochyb jizlivý smích,

pro jejich svíjení se po zemi zoufalou mukou,

pro zalomení rukou

za těžkých, beznadějných chvil;

pro jejich lásku, s kterou tě přes to nosili

na loktech svých;

pro bílý úsměv jich tichého štěstí,

pro ty jich radostné slzy, které jak perly ti v kolébku spadly,

když jsi se usmál poprvé na ně;

pro jejich něhu, s kterou dovedli vésti

první tvé kroky, s kterou ti pod nohy kladli

mozolné, teplé však dlaně:

mám tě jich láskou oddanou rád!

Pro tvoje jaro, květů všech příštích

mateřský klín;

pro bujné rašení omladlých rév

nesoucích žáry budoucích vín;

pro onen horečný chvat

na staveništích,

kde každý svůj kámen s ochotou, třebas nevhodně klad’;

pro onu vzpěněnou krev,

která se mnohdy bez všeho účelu

rozlila po tělu

z bolestně napiatých cév:

mám tě teď láskou omladlou rád!

Pro těžký příkaz svědomí, na horách tohoto ostrovu,

na nějž se vzpěněné vlny budou vždy hnát,

u strážných ohňů až do smrti stát;

pro toto tiché, však přece slyšitelné pukání těžkých okovů;

pro tu mou víru, kterou jsem po dlouhém, úporném boji

s andělem pochyb konečně uvěřil v budoucnost tvoji,

– mé nejdražší trofeje,

dobyté při obléhání ponurých měst;

zlatý pták ohnivák, jejž jsem si přinesl z cest

za sluncem svého života do země lví –;

pro tu mou bolestmi porodu placenou víru,

že náš hlas,

jenž doposud hluše zanikal v šíru,

jednou nám s ozvěnou navrátí čas;

pro plachý úsměv prvním mateřstvím zardělé naděje,

jednou že muže zrodíme,

kteří ze žhavé hranice touhy své do věků

udivenému člověku

budou zas ohnivě plát;

jednou že do temnot budoucna pochodeň hodíme,

při jejíž blyskavé záři

němý Bůh – historik chladný, jenž s lhostejnou tváří

inkoustem z krve národa píše

všechny osudy říše –

bude zas naše příběhy s radostí psát:

musím tě míti láskou vítěznou rád...!