MODLITBA VISIONÁŘE.

Květ anemon jsem zlíbal uzardělý

své Pohádce,

a perly rosné, které rozechvěly

kosatce –

své Pohádce, jež v rosných perel příval

sen štěstí vyslzela, jejž tak rád jsem míval. –

Máj hýřil svými nejkrasšímy divy –

to k vůli nám!

Já přišel unaven a mlčelivý.

Usínám

na ňadrech jejích – Jako nikdy dříve

mi do snů září zraky její sivé. – –

Ve sladkém polosnu na výsostech se bělá,

plá ve zraku,

nesmírná záře – křídel archanděla –

oblaku,

jenž tiše plyne štěstí mého bdělý –.

Ty proudy slz mu o něm pověděly.

Snem doprovází mne – Skutečnost macešská je

až přespříliš. –

Mé zármutky svým čistým kouzlem ráje

vysílíš!

Jen líbej mne. – Sen navrací se zase. –

Záplavou štěstí na mne usmívá se. – –

Svůj ikon zřel jsem, pohlížeje na ni,

svou světici –

a přijímal jsem svaté zulíbání

klečící –

a ve svých modlitbách šum jejích kroků cítě

víc jsem ji miloval, než Mariino dítě –

Do hlubin srdce skryl jsem touhu po ní,

a přetéká. –

Chci jíti dál – přec velkost nenakloní

člověka?!

Spíš zlomí se pod snů svých sladkou tíží,

když sněná skutečnost se nepřiblíží. –

Šel soumrak po květech, stín do korunek třásl. –

Já procitl. –

Ve stromů sten svit novoluní hasl. – –

Zakmitl

mi náhle hlavou stesk po něčem druhém – –.

Jdu opět sám tím vitiosním kruhem.