MODLITBA ZA MĚ DÍLO.

Ó umění,

věky se valící, věky rostoucí prameni

nejčistších tužeb a rozkoší, nejsladší něhy a slávy,

od jehož nádherných břehů plačící davy

dosud jsou zaháněny.

Posvátný, výš a výš vyšlehující plameni,

z něhož se duše znovuzrozena vznáší

a srdce, láskou a soucitem zanícená,

bolestí sladkou se chví.

Tajemné zrcadlo dějin, z něhož tvář rassy,

zázrakem zachycená

do věků radostně září, se stkví.

Záhadná moci, kterou své nepřátele sráží

do prachu národ podmaněný.

K tvému bílému chrámu, jenž v záři, přílišnou nádherou teskné,

s vrcholů lidstva se leskne,

má duše zajiklá zázraky krásy,

nejposlednější ze všech, se nesměle blíží,

jak plačící hříšnice ke kazateli.

Ó pohlédni na ni.

Jsou-li její duhová křídla příliš poutána pozemskou tíží

a do vzmachů marně zoufalých vybičována šlehy

ješitnosti jen všední;

pak nedej, Ó nedej jí na práh vstoupiti ani,

však učiň, ať ještě dnes, na věčné časy

s rachotem brány tvé zavrou se před ní,

jako před nepřáteli.

Jestlis však zavolal jménem mne v bolestných snech,

jestli mne v pozdních, stárnoucích dnech

skutečně ovál jak posvěcující milost tvůj tajemný dech:

pak mne v síních svých u vytržení

němě a oddaně klečet a modlit se nech.

Pak učiň, bych tady ztracen a skryt,

bych třebas i neznám a cizí

jak budoucí prorok u bratří svých,

věčnému, sladkému tajemství krásy tvé čisté a ryzí

učil se srdcem rozumět a žít.

Pak učiň, Ó učiň – až v bolestné beznaději

tichá má žena za mnou plakati bude,

abych já – rodiny pokorný dělník na chudé líše,

stvořitel její a osud, poslušný sluha a kníže, –

abych já třebas slzami zalit a k zemi až sehnut,

jak lásky Bůh pod tíhou kříže,

přece jen u tvých oltářů setrval nehnut,

a tobě, Ó krutý, přinesl v obět osobní štěstí i její.

Když pak budu jak ptáci sypaným zrním přiváben obrazy visí

a odnášen k tobě orla svatého spáry;

až jako tvá kněžka budu se zmítati prorockou křečí:

pak dej, Ó dej, bych v ohňů a lávy kouřící vary

led rozumu svého odvážně hodil,

bych představ a obrazů nedočkavě se hrnoucí změt

jak poslušné beránky na zlaté niti úvahy veď

a kouzelně sladkou, radostně velebnou řečí

zmučenou duši svou osvobodil.

A když unaven zápasem o trofej slova

na zemi rozprostřen klesnu;

když ruce mé lehnou jako ke člunům zlámaná vesla;

když v mukách svých pochyb marně čekati budu na osvobození,

jak nenáviděný národ před uzavřeným hradem úsměvu krále,

jako plačící zajatec umluveného hesla:

pak posilni duši mou vznešenou vzpomínkou na utrpení

všech velkých svých mučedníků práce a bdění,

krásy, touhy a snění,

a útěchu šeptej mi ve snu

jak zjevení matičky do pláče sirotkova.

Když pak po čtyřiceti dnech práce a postu,

v pustinách samot a tich

přece jen nad sebe vzrostu

a života svého, dějin a národů tajemství všecka

lehce dovedu číst,

jak pravdu napsanou na uzardělé tváři svého sladkého děcka,

jak drahého přítele úryvkovitý list:

pak učiň, Ó učiň, bych radostně vyšel ze síní tvých,

a poklonil se po pás až, pokořil němě

odvěké velikosti a svatosti lidu a země,

pak dej, Ó dej mi, Ó velký a světlý, radostnou sílu,

bych veškeré bratry a sestry objal v svém dílu,

a k tobě je aspoň na chvíli, šťastné a úsměvné zdvih'...