MODLITBA ZA MRTVÉ (III.)

Jestliže živé zastihneš nás jitro,

zpěv ještě na rtu a meč v pravici,

nám jíti dej! Chce dálky naše nitro,

to naše nitro, ještě bloudící.

Jestliže úsvit čeká ještě ranní,

noc rozptýlí-li, jdoucí v mraku dum,

nám jíti dej! Je vůle naše, přání

čeliti ještě příštím osudům.

Hřmí děla. Smrt jde. Pro koho, se neví.

Jde život. Komu? Co se zrodilo?

Srdce, to čeká ještě na úsměvy,

hlava, ta ještě čeká na dílo!

Než souzeno-li umřít, má-li padnout

meč příliš těžký z ruky bezvládné,

a souzeno-li srdci marně chladnout:

ať rozstřílený prapor nepadne.

Přes bezvládná ať pyšně těla vlaje

do dálek krásných, jasných obzorů,

v čarovné luhy, rozesněné kraje.

My můžem’ padnout. Čest však praporu!

Noc zas se vrátí úrodná a těžká

a jitro zase po ní zrumění.

Nad bídou dne a nad padlými dneška

jdiž, vítězné a ryzí umění!