MODLITBA ZA NEPŘÁTELE.

TVOU mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich,

když tváře nám zsinaly bázní,

a světla ve zracích nepřátel učinils jasná jak hvězdy soumrakem naším.

Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich

a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní.

Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní se zapjal,

a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali.

Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi.

Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter

a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní.

Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři,

žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách.

Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá vítězství mrtvých

a teskno na čele jejich je stínem záhadných smrtí před staletími.

V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší,

echa myšlenek otců, odkazy smutků a viny vychladlých krví:

těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.

Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími!

Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí!

Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících!

Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky!

Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití,

za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti,

a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu!

Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.

Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná.

Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají echa svá v dálce.

V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter,

a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti lilijemi.

Nesčetné plameny od věků ztravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů,

ale vždy znova se valí z kosmických výší. A přece bude naposled světlo.

A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely,

když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků.

Tvoji tajemnou výpravu bojujeme.

Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlednout tisíciletí,

paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí

a šepot rozkazu jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin.

Dals sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky,

a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní

při pochodních nočních! –

Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce a teskno a teskno!

Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až k hranicím času!

O Věčný!

Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak prosebná oběť

a spjetí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění!

Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující!

A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla,

neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého!

V poledne zápasu našeho ať zvoní nám etherné polibky duší, smířených smrtí,

a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu,

v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky,

kterou jsme zapřeli s pláčem a v růžovém dešti polibků mrtvých,

kterým jsi přikázal svadnouti na rtech zápasícího!