MODLITBA ZÁVĚREČNÁ.

Ve věku zrozen, jenž není můj,

já sílu strašlivou cítím

a láskou nesmírnou hořím,

leč nemám dáti ji komu.

Jak mrazí mne to v hrudi,

jak bolí mne královský můj los!

Zda kdy se vynoří

v mé mysli hrdé ta hvězda tichá,

tak míruplně v modrém pohoří

hořící...

Kdy lidé budou kol mne, v zraku stesk,

ten nejsladší, nevyslovený

a nevyslovitelný, vtělený v myšlénku ztajenou,

těch pracujících pro nitro své,

milujících pro lásku svou

a nikdy pro potlesk –

umělců vášnivých, jimž v srdci bůh,

nejvyšší, nejdražší sídlí,

které jen oblétá smích dětí, andělských vůně tuch

nejněžnějšími křídly!...

Až zmizím věčnosti ve proudu, jak jiní zmizeli,

zda na mne vzpomeneš, ó věků příštích Paní, démone, anděli,

jež noříš se v mysli mé z času a prostoru tůně bezedné,

ó, zářící Královno Slunce!

Já přišel před svítáním, ty přijdeš v poledne –

já živé duše nepotkal, neb příliš časně bylo,

zářící světlo o staletí později se narodilo!

Ty kněžko jeho, v slávě velebné jež jdeš,

zda toho, kdo věstil příští tvé, zda vzpomeneš?

Já v době kvasu žil, mrtvého šera, hnití, žalu,

náš život ironicky zval se cestou k Idealu:

Svět chudých hlady mřel, svět pánů shníval v rozvratu –

já, královno, o Revoluce sníval návratu,

té hrozné, neždané, leč vždycky neodvratné,

leč také na ni století mé bylo příliš špatné;

o lidské velkosti, oh, nikdy nezasnilo,

po diademu duší hvězdném netoužilo –

pro mamon zhynul ten a jiný zas pro chleba kus

a umíraje, nevýslovný měl v duši hnus.

Ty kněžko slunce, slyš syna ztraceného výkřik hrobový,

jde ze století, jež znávalo jen okovy –

v nich žilo, mřelo se – jen bojci osamělí byli,

již v Horách Volnosti svých šíjí nesklonili,

ač doufat nesměli, že kdy svit blesků tvých

ozáří zornice jich očí krvavých!

Ó, přijď omlazení z ruky tvé

a něhyplné tušení jitra! –

Je soumrak –

a čekáme říši tvou budoucí, ó Královno Slunce!