Modlitba.

Otče můj! který tak přeláskavě

vedls' srdce moje od dětinství,

od prvního tluku v malém nemluvňátku

do tlukotu v mládci bujně-smělém!

Pane! kterýs učil tlouci

srdce moje pro vše dobro v světě,

jenž znáš útroby a city moje:

neb tys sám mne učil cítit, mluvit –

smilůj, smilůj se teď nad chovancem svým!

Zplanula v něm svatá věčná láska,

a on bloudí nyní světem šírým

hledat srdce, jež by rozumělo

neukojitelné touze v ňadrech mdlých:

Nikde však ohlasu nenachází!–

Vím to, vím, že v světě jej nenajdu,

neboť od každých tu lidských ňader

jsem vyloučen, vyhnán, proklet,

proto že mi žádný nerozumí.

Kdyby znali velkou mojí lásku!

Neznají však – jako vrahu kážou

všude dále, pryč mne v pouště jíti,

a sílají hromy v srdce moje,

které vzteklou zplanulo lítostí,

tak že nenávidí lidstvo celé!

Protože spálili srdce moje

hromami na něj sesílanými –

a v mých útrobech je jako v místu,

v kterém dub stál, a však hrom zatloukl! –

Vím to, vím, snad hříšné jsou mé touhy,

tuze velké, zpupné, světoborné;

Otče můj, však tys je v srdce vštípil!

Dals' mi je, ne aby – v zříceninách osudnýchli –

nepodlehnuv budu pevně státi,

vášní pán, jedinkou svatou vášní –

smrt mé touhy na věky zdusila,

s lichým srdcem i má duše shnila!

Otče, ne – to ty nemůžeš chtíti!

Slyš mé prosby, teskné moje vzdechy

svědčící, že příbuzen jsem tobě!

Pane, hospodine – smilování –

smilování! ty nemůžeš, nemůžeš to chtíti,

aby prachu syn hynul, umíral,

tobě, tvůrci svému, předhazuje,

žes' ho zradil, žes' pro bídnou hříčku,

– pro kterou sám zloboh by se zhrozil –

dals' ty touhy v červa nešťastného...

Bože, tvůrce, otče – smilování! –