Modlitba.

Modlím se k Tobě, Bože, po dlouhé zas době,

modlím se dnes vroucně, jako za své štěstí,

bojím se však říci, zač bych rád Tě prosil,

neboť jenom v skrytu modlitbu lze vznésti

za blaho své vlasti, za svůj národ celý,

protože to sladké, velké, svaté jméno

kramáři a verši, řečmi, politiky,

v krčem dýmu bylo stokrát znesvěceno.

A pak – nelze nahlas u nás o to prosit,

protože prý všeho v nekonečné míře

dávno má náš národ – tak se aspoň říká,

každý blaze žije v této pevné víře.

A já přec Tě prosím – ne bys činil zázrak,

bys nám všecka splnil nenadále přání –

jenom o to prosím, abys dal nám Čechům

více světla v mozky, duším čistší plání,

v ňadra mužnou pýchu, v tělo zdraví, sílu,

neústupnost v boji, vytrvalost v práci,

více lásky v srdce, která divy tvoří –

vše, co kdys jsme měli, a co teď se ztrácí.

V tajuplném rachotu se blíží konec

století a v dálce neproniknutelné

na obzoru černém strašné mraky letí

v divém tanci k změně nespočítatelné.

Ale my tu žijem v krásném, božském klidu,

třeba že už se střech nad hlavou nám kouří,

žijem dále, žijem skromnou existenci,

ač nám příval smete vše v té děsné bouři –

i ten starý prapor červený a bílý.

Máme ovšem svoje zástupce a vůdce,

staré, osvědčené, v bojích sšedivělé,

důvěru k nim máme, že vše obstarají,

můžem zůstat klidni beze strachu směle...

Já však přece zdvihám k tobě, Bože, výkřik,

z hloubi duše svojí, jež se děsem svíjí,

bytosti mé výkřik, lásky mé i krve,

modlitbou se modlím a ne blasfemií:

Zahynem kdes bídně u vrat chrámu lidstva

jako nejubožší mezi ubohými,

nevstoupí-li do nás zázrak nové krve,

která zažhne k činům lidmi zemdlenými,

klesne v bláto vlajka červená a bílá,

nevrátí-li se nám poctivost a síla...!