Modlitba.

Dnes nechtěla jsem toužiti a sníti,

jen modliti se každým záchvěvem

té duše, aby nebesa tě v žití

svým provázela šťastným úsměvem,

tak modliti se, aby pronikala

má modlitba sto roušek tajemných;

dnes nechtěla jsem toužiti a sníti,

a zjevovala se mi, zjevovala

zář očí tvých.

Jen zalátati chtěla jsem svým citem

tam v nekonečno, dálku sblížiti,

z níž prýští blaho, v níž je štěstí bytem,

tam ruka strážná v žehnání se zdvíhá

kdes ve mlžinách hvězdných, neznámých,

tam zalátati chtěla jsem svým citem,

a přede mnou se míhá, míhá, míhá –

zář očí tvých!

Ach, zahleděla jsem se do těch zraků,

byl celý svět v nich, nekonečný svět,

víc nechtěla jsem pronikati mraků

taj, v nedozírnou dálku zaletět,

vše bylo v nich, v co věřím nejsvětěji:

Bůh, nebe, láska – duch kam touží, dbá.

Ach, zahleděla jsem se do těch zraků

a zakotvila tam – tam nejhlouběji –

má modlitba.