MODLITBA.

Modlím se za tě, tatíčku můj bílý,

jenž záhy tak jsi od nás odešel,

by úděl tvůj byl věčný mír a klid,

bys na trud světa mohl zapomnít

v tom kraji neznámém, kam’s odletěl.

A vědomí, že’s opustil své děti,

kéž netíží tě věčném ve spaní,

a jestli přec v těch dálných končinách

cos pojiti má tebe s námi v snách,

pak buď to víra v lepší shledání.

Modlím se za tě, sivá matičko má,

za lásku tvou a péči někdejší,

by v žití tvoje skromné, intimní,

vždy plálo slunce, byť i podzimní:

sic nehřeje, však přece skonejší.

Modlím se za vás, sestro má i brate,

až nebudeme spolu jedenkrát,

kéž nestanete nikdy v samotě,

kéž naleznete v tomto životě

vždy někoho, kdo chtěl by vás mít rád.

Modlím se za vás, kteří dobra květy

jste v bludnou cestu moji sypali:

za každičký ten prostý míru květ,

jejž dali jste, by zkvet vám celý svět,

a samé růže v srdci vzrůstaly.

Modlím se za vás, kteří hrubou rukou

jste sáhli do mých illusí a snů,

že bez srdce jste s někým jednali,

kéž výčitka ta nikdy nezkalí

vám klid a mír všech příštích žití dnů.

Modlím se za vás, děti našich dětí,

kéž budoucnost vám lepší svitne vstříc

z té práce těch, již dávno zemřeli –

a mějte to, co my jsme neměli:

míň záští k bratřím, za to lásky víc!