Modlitba.

Ó matko přírodo, ten těžký balvan žití,

jímž světa ve sluji jsem krutě zatarasen,

Smrť nechať nesmírná v své suché drápy chytí

a sluji otevře, ať vyjdu znova spasen.

A v tělo určité víc neupoutám žitím

ať vesmír proletím zas tvarem nesčíslným

a vlny tvoření ať ve tvém lůně cítím

a na jich hřebenu ať věčně dál se vlním.

Ať v mraku krůpějí a v květu rosou chvím se

a pískem v poušti té, lev velebný již zná jen,

a listem zeleným kdes na zapadlé římse

a kovem třpytivým, jenž v lůno hor je stajen.

Kéž, matko veliká, znám všechna tvoje slova,

ať z krajin trópických jdu v póly, kde je bílo:

jen v tělo člověčí mne neupoutej znova,

bych nebyl tvorem zas, jenž ničí tvoje dílo!

Tu kletbu odvěkou, již denně duch můj cítí,

ó, vezmi ode mě a sluj, v níž zatarasen

jsem stále umíral a dále musil žíti,

ó, matko otevři – ať světlo uzřím spasen.