Modlitba.

Mše je dávno odsloužena;

jaký hlahol úpěnlivý

rozléhá se ze svatyně

v trhu shon a rozruch živý?

Do kostela lidé běží;

jinoch v městě známý všude

před obrazem Matky Boží

na housle tam tklivě hude.

„Jakou ranou stižen asi

mladý mistr zbožňovaný,

z houslí svých že vykouzluje

nářek smutný jako hrany?“

Tak se v davu jeden táže,

druhý na to prohovoří:

„Matka něžně milovaná

nebohému těžce choří.

Duše jeho všecka v kouzlo

přelíbezných tonů vžilá

hudbou vzývá Máteř Boží,

by mu matku pozdravila.“

„Hudbou vzývat Máteř Boží,

jak to krásné!“ zvolá kdosi;

jiný zase mravokárnou

moudrostí se pohonosí:

„Raději nech na modlitbách

sepna ruce jinoch prodlí;

hudbou sebe dovednější

zdraví matce nevymodlí.“

O modlitbě umělcově

různí lidé různě soudí,

ale hudba všecky poutá,

mnohým z očí slzy loudí.

Hrajeť mistr jako vztržen

k nadhvězdnému čarokraji,

neskonale srdcejemně

housle jeho naříkají.

Kouzelných těch melodií

nářek slastně dojímavý

spěje k trůnu Matky Boží,

která chorým dává zdraví.

A když nejvíc posluchači

nevýslovným žasem jati,

rázem jemné struny zmlknou,

jako duch se jinoch ztratí.

Osm dní tak mistr hude

v povznášivé chrámu tiši;

lid již myslí, že Máť Boží

proseb jeho nevyslyší.

Silně mnozí pochybují

devátý den po mši zrána,

je-li dosud víra jeho

neúspěchem nezviklána.

Do chrámu však mistr vejde,

zanícením zrak mu plane,

před obrazem Matky Boží

radosten a zjařen stane.

Jaký mocný z houslí jeho

vytryskuje příboj zvuků!

To již nejsou žalné hrany,

tlumočící nitra muku.

Rozpoutaný výbuch plesu,

slavná hymna chvály, díků

z pod prstů se bouřně valí

mladistvému výtečníku.

Když pak skončí hru a z chrámu

jako duch se tiše ztratí,

v uchváceném davu slyšet

dojemný div zvěstovati:

„Dnešní noci drahá matka

vyvázla mu z nebezpečí;

vymodlil jí nové zdraví

divomocnou hudby řečí.“