Modlitba.

Obloha stále se tměla.

Pojednou cítil jsem v síni

hedvábnou ručinku noci.

V zahradě padalo listí

s šedivých haluzí stromů.

Do oken bubnoval vítr.

Pomalu v modravém přítmí

tikalo kývadlo hodin;

na dvoře křičely ženy

a vedle za tenkou stěnou

slyšel jsem kanára v kleci

zpívati v sousedním bytě.

Blesky se kmitaly nebem.

Kanár, snad polekán, zmlkl.

A já jsem počal být smuten.

V haluzích zápolil vítr,

kaštany vzdychaly těžce

v smrtelném zápasu s bouří.

A za zdí síně jsem zaslech’

modlící, třesavé hlasy

nějakých malinkých dítek.

Říkaly modlitbu krátkou,

již jsem se častokrát modlil,

když jsem žil v rodinném domě.

Nebe je plamenné moře.

Dunění hromu se množí...

Hlasy jsou tišší a tišší,

až jsou jak vzpomínka dávná.

A jako před lety kdysi

modlím se útěšná slova –

Tu z očí vyhrkly slzy.